nouvelle vague

V naší rozhněvané době je skoro provokace natočit film jako je Nová vlna Richarda Linklatera. Film tak vtipný, romantický, vyzývavě radostný. Místo aby bořil nebo aspoň jízlivě naboural legendu o anarchickém celovečerním debutu z roku 1959, který odstartuje obnovu kinematografie nejdřív v jedné zemi, pak na celém kontinentu, nakonec celoplanetárně, tak chce spíš onen magický moment historie oslavit. Divák, který na to přistoupí, stráví sto pět minut naplněných nezkaleným štěstím. 

Filmař, který si pro svůj projekt vybere nějakou historickou postavu, to často dělá z velmi osobních pohnutek. Z vyznání Richarda Linklatera, které zde reprodukujeme, je patrné, že mu nešlo o to, živit mýtus režiséra U konce s dechem (mýtus, který sám Godard z celé duše nenáviděl a proti němuž po zbytek života – marně – bojoval), ale o něco mnohem prostšího: zjistit, odkud on sám, Richard Linklater nebo kdokoli jiný, bere chuť pustit se do nějakého dobrodružství ve sféře, které se říká umění, kinematografie. A o nutnosti, nepříjemné i blahodárné zároveň, vyjít přitom ze své ulity a spojit se s dalšími lidmi, vytvořit rodinu.

Pokud se nějaký film zařadí k tomu nejlepšímu, co daný tvůrce ve svém životě dokázal, stane se tak často díky tomu, že autor se od počátku projektu až do jeho konce nechal nést na vlně zamilovanosti, vstřícnosti vůči světu, vůči lidem. Linklaterova Nová vlna je jedním z těchto filmů. Tady už opravdu nejde o Godarda a o jeho pózy, jakkoli zábavné.

Tenhle ničeho nelitující, nezatrpklý esprit v černé a bílé může být nakažlivý! Leckdo si pak po zhlédnutí možná řekne, že na kritickou skepsi a na dekonstrukci legend má stále ještě dost času… a vrhne se do vlny zas.

M. K.

„Myslím, že každý režisér, který točí už řadu let, by měl v určitém okamžiku své kariéry natočit film o natáčení filmu. Ale jak k němu správně přistoupit, jak najít správný tón? Je vůbec možné udělat něco lepšího, než je Truffautova Americká noc? Ne, není.

Autobiografie mi nepřipadala jako řešení. Příběhy útrap, které provázejí výrobu filmu, sice reprezentují to, s čím se umělec potýká, ale skutečně svět potřebuje další sebestředný portrét umělce zápasícího s útrapami tvorby? Lze udělat něco lepšího než Fellini v Osm a půl? Nejspíš také ne.

Pokud jde o mě, nouvelle vague mi změnila život. Bylo mi dvacet, právě jsem se přestěhoval do velkého města, představoval jsem si, že se stanu romanopiscem nebo dramatikem. Film – to pro mne byl Hollywood. Filmy jsem měl rád, ale nikdy by mě nenapadlo, že se jimi budu živit. Když jsem viděl U konce s dechem a další filmy nové vlny, řekl jsem si: „Takže ono je to možné?“ Ta svoboda mě fascinovala. Nic jsem o tom nevěděl, ale cítil jsem, co je na tomto filmu cool, radostné a revoluční. O několik týdnů později mi přítel mých rodičů, když se dozvěděl, že se zajímám o film, půjčil knihu o nouvelle vague…

Toto období kinematografie pro mě zůstalo zásadní. A nikdo je neztělesňuje lépe než Godard. Dělá zakázané věci, improvizuje. Zbožňuju jeho humor, fyzičnost, drzost. Nedodržuje žádná pravidla. Když natáčí svůj první film, má za svými přáteli z Cahiers du cinéma zpoždění. Je znepokojený, úzkostný, bojí se, že vlnu zmeškal. Chybí mu sebevědomí. V tom je mi sympatický. Nemá nic společného s obrazem, který jsme si o něm mohli vytvořit později…“

Richard Linklater