Publikační činnost

Kolektivní monografie editorů Sylvy Polákové a Martina Mazance mapuje dějiny českého pohyblivého obrazu v kontextu uměleckého provozu od přelomu 60. a 70. let  20. století po současnost. Autoři a autorky původních studií (M. Blažíček, M. Mazanec, S. Poláková, M. Meixnerová, T. Pospiszyl, K. Svatoňová, M. Mansfieldová, E. Krátká, M. Forejt, L. Střeláková a M. Strnad) nahlížejí za rozšířenou představu o tzv. českém videoartu jako heterogenní a nedoceněné umělecké disciplíně a sledují vzájemné vztahy mezi skupinami, jednotlivými tvůrci a událostmi, které se podíleli na rozšíření a legitimizaci pohyblivého obrazu jako výtvarného výrazového prostředku.

Kniha má dva druhy obálek a je k dostání na eshopu.

Vůbec první odborná publikace věnovaná Mezinárodnímu filmovému festivalu Karlovy Vary před rokem 1989 editorky Jindřišky Bláhové nabízí nový pohled na dějiny festivalu od jeho samotného počátku (1946) do prvního porevolučního ročníku (1990). Kniha rozkročená napříč disciplínami ukazuje československý festival jako komplexní kulturní, ekonomickou a politickou instituci na pozadí zájmů československého filmového monopolu, studené války, komunistického internacionalismu, státního socialismu i měnící se geopolitiky a krajiny světové kinematografie. Kniha vychází z rozsáhlého výzkumu v českých, amerických, francouzských a ruských archivech, který doplňují analýza tisku, audiovizuálních materiálů a orální rozhovory se zaměstnanci Čs. státního filmu.

Kolektivní monografie Jiřího Angera vychází z dlouholetého výzkumu, prezentace a kurátorství “prvních českých filmů” Jana Kříženeckého z let 1898 až 1911. Digitalizace z původních nitrátních kopií a negativů průkopnické snímky nejen zpřístupnila, ale zároveň otevřela mnohé otázky po jejich minulosti i budoucnosti. Kniha se bude zabývat mimo jiné proměnlivou materiální podobou filmů, jejich oběhem napříč epochami a kontexty či možnostmi, jak nově vzniklé digitální artefakty vystavovat či využít pro praktický výzkum.

Kniha Jana Trnky je výzkumnou sondou ke kořenům české filmové scenáristiky a dramaturgie dvacátých až padesátých let, které pojímá jako systém víry, institucí a autorů, potažmo jejich děl, praktik a představ týkajících se toho, co je to dobrý scénář a jaký je správný způsob jeho psaní. Zvláštní pozornost je přitom věnována zapomenuté osobnosti českého filmu, Josefu Neubergovi, jednomu z prvních profesionálních scenáristů, který svou nesmírně plodnou a úspěšnou celoživotní scenáristickou dráhu započal ještě v němé éře kinematografie a ukončil teprve v době nástupu tvůrců československé nové vlny.