André Delvaux z Lovaně

Přehlídka k 100. výročí narození vlámsko-valonského mistra magického realismu.

„Ve filmu Jeden večer, jeden vlak je scéna, kterou dnes můžeme číst metaforicky. Yves Montand v ní vystoupí z vlaku, doslova „bůhvíkde“. Kolem něj jen mlha, která jako by ho odpoutávala od reality doby, v níž žije. Film pokračuje, ale cosi se neznatelně vymklo z kloubů. Montand kráčí dál a noří se do krajiny, která mu neodpovídá. Nás diváky naplní zvláštní neklid...

Letos 21. března by André Delvauxovi bylo sto let. Narozen v roce 1926 v Lovani-Heverlee, profesor nizozemštiny, který se nadchnul pro kinematografii, když doprovázel na klavír němé filmy. Mezi lety 1965 a 1988 natočil osm celovečerních snímků, právě těch, které belgickou autorskou kinematografii objevily světu. Jak řekl Jaco Van Dormael, byl to Delvaux, kdo až dotud zavřenou bránu otevřel pro celou jednu generaci.“

Tak začíná text, zveřejněný letos 21. března a podepsaný dlouhou řadou belgických intelektuálů: akademiků, filozofů, filmových historiků – a samozřejmě filmařů, nejznámějšími reprezentanty Belgie jsou mezi nimi bezpochyby bratři Dardenneové. Text pokračuje:

„To je výrazný zářez, takové století! Vědí to v bruselské Cinematek, kde dnes večer uvedou restaurovanou verzi jeho prvního filmu Muž s oholenou lebkou. Restaurovali rovněž Benvenutu, film, který na bílém plátně zazáří tisícero ohni. Jsme jim za to vděčni. Stejně jako děkujeme Sonumě (= rozhlasový a televizní archiv frankofonní Belgie) za to, že zveřejnila vzácné dokumenty týkající se André Delvauxe. 

Je tu ale jedna instituce, jejíž mlčení nás zaráží.

7. března udělovala belgická filmová akademie své výroční ceny. Tiskové zprávy, proslovy, závazky pro budoucnost, pocty zesnulým umělcům, mnoho slov o „belgičanství“, o inkluzivitě, o otevření se publiku. Během celého večera ale v Akademii André Delvauxe nepadla zmínka o stém výročí narození André Delvauxe!

Nám nejde o skandál, chceme pochopit. Akademie se člověku, jehož jméno nese, necítí zavázána natolik, aby mu v roce jeho stého jubilea věnovala byť jen minutu času. Tak drastické opomenutí vypovídá mnohé o vztahu domácího filmařského establishmentu k vlastní paměti.

Magický realismus André Delvauxe ani v nejmenším nezestárl. Ten způsob, jak nakazit realitu virem iracionality bez toho, aby porušil vnější podobu věcí. Schůzka v Bray anticipovala všechny dnešní experimenty s pozastaveným časem a s očekáváním jakožto dramatickou matérií. Benvenuta, adaptace Anonymního vyznání Suzanny Lilar, je velmi současné dílo ve svém ohledávání ženské touhy. Kámen mudrců adaptuje dílo Marguerity Yourcenar se svobodou a hloubkou, později už málokdy vídanou.

André Delvaux ale také položil základy zdejšího filmového vzdělávání a ve své práci ztělesňoval nezbytnost dialogu mezi oběma velkými komunitami Belgie. Točil nizozemsky, točil francouzsky, pro frankofonní publikum adaptoval vlámské autory, svou imaginaci sytil ze starého nizozemského malířství, stejně jako ze surrealismu bruselského a valonského.

Země, v níž žijeme, i dnes jen obtížně hledá příběh, bilingvní a bikulturní, přitom ale jednotící. André Delvaux zde může sloužit jako přímo ideální model.“

„Výjimečnost Delvauxova díla spočívá právě v tom, že vyrůstalo z obou těchto kulturních kořenů. Narodil se ve vlámsky mluvící části Belgie, ale když se jeho rodina přestěhovala, nastoupil v šesti letech do francouzské školy. Na mezinárodní konferenci ve Valencii s lítostí a obšírně hovořil (den před svou smrtí) o mimořádně plodném kulturním prolínání, které Belgii charakterizovalo předtím, než se stala federálním státem. Od té doby totiž mohou dotace na belgickou filmovou tvorbu pocházet buď z frankofonní, nebo z vlámské komunity, nikdy však z obou zároveň – změna, která fakticky odsoudila vlámskou kinematografii k tomu, že zmizela z povědomí většiny lidí.“

Jonathan Rosenbaum

Program připravil Milan Klepikov.