Poslání a historie

Prvním vedoucím Filmového archivu byl oficiálně jmenován Němec Walter Gottfried Lohmayer. Za autora moderní koncepce této paměťové instituce a klíčovou osobnost českého filmového archivnictví nicméně platí respektovaný znalec filmové techniky Jindřich Brichta. Z postu zástupce vedoucího usiloval o vytvoření organizace, která by umožnila uchovávat a následně studovat filmovnictví v jeho komplexnosti. Součástí Filmového archivu se stalo oddělení písemných dokumentů, výzkumu a odborná knihovna. Sbírka se v době válečných operací rychle rozšiřovala a bylo potřeba získat nové úložné kapacity. Filmové materiály se ukládaly kde se dalo, třeba ve skleníku Kinského zahrady na pražském Smíchově.

Po znárodnění československého filmového průmyslu dekretem prezidenta republiky č. 50/1945 Sb. byl na sklonku roku 1945 Filmový archiv organizačně včleněn do nově vzniklého Československého filmového ústavu (ČSFÚ). Do Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF) byl přijat o rok později, jako její pátý až devátý člen. ČSFÚ byl ovšem již na počátku 50. let zrušen. V průběhu následných reorganizací Československého státního filmu (ČSF) byly Filmový archiv a jeho jednotlivá oddělení přičleňovány k různým podnikům a útvarům. Své původní poslání mohl archiv plnit pouze částečně. Jeho vzácná filmová sbírka připomínala spíše skladiště vyřazených filmů. Období několikaletého provizoria bylo ukončeno roku 1963, kdy byl opět zřízen ČSFÚ. Filmový archiv se společně s dokumentací a knihovnou stal jeho součástí.

S nástupem Bohumila Brejchy do pozice vedoucího archivu začal v polovině 60. let proces transformace doposud převážně „sběratelsky“ orientovaného podniku. Budoucí činnost instituce měla být založena na vědeckých pracovních postupech a odborném vedení. Například čerstvě zřízené technické oddělení mělo mj. za úkol třídit a odděleně ukládat materiály na hořlavém a bezpečném podkladu, skartovat multiplicity a ošetřovat a chránit filmové materiály pomocí moderních metod a postupů. Filmy byly skladované na zcela nevhodných místech, například v bývalých hostincích, cihelnách, garážích nebo ve sklepení hradu Kost. Cílem nového vedení bylo uložené materiály komplexně popsat a odstranit tak panující roztříštěnost a neúplnost informací.

Za nastupující normalizace a v důsledku kádrových prověrek byl Filmový archiv označen za centrum pravice a deset let izolován od mezinárodních styků. Roku 1975 došlo k osamostatnění ČSFÚ od jeho dlouholetého zastřešujícího orgánu Ústředního ředitelství ČSF. Filmový ústav se tak stal nezávislou hospodářskou jednotkou a zároveň nabyl právní subjektivity. Filmový archiv pod jeho záštitou fungoval až do konce osmdesátých let.

Navzdory řadě diskriminačních opatření dvou normalizačních dekád se pracovníkům a pracovnicím Filmového archivu podařilo dosáhnout vysoké úrovně hlavně v identifikaci a katalogizaci. Iniciovali nové restaurátorské postupy, metody odplísňování a techniky virážování a tónování filmů. Dokončena byla generální inventura sbírek, svépomocí zrekonstruovány staré a vystavěn nový depozitář. Ostatní plány možného rozvoje byly naplňovány až po roce 1989. Například na počátku 90. let byl v obci Hradištko nedaleko Prahy dostavěn nový depozitář pro černobílé negativy a písemné archiválie.

Roku 1990 byl ČSFÚ reorganizován a přejmenován na Český filmový ústav (ČFÚ). Nedlouho poté byla rozhodnutím ministra kultury státní hospodářská organizace ČFÚ změněna na státní příspěvkovou organizaci s názvem Národní filmový archiv (dále NFA). Přiřazení NFA k nejvýznamnějším národním institucím ochraňujícím naše kulturní dědictví bylo stvrzeno zákonem č. 273/1993 Sb. Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Ustavení NFA bylo chápáno jako definitivní rozchod s minulostí, znamenalo určení nových priorit, posílení dříve zanedbávaných činností a zrušení těch neefektivních. V době privatizace státní kinematografie se NFA ujímal velkého množství filmových a písemných archiválií. Od poloviny 90. let dodnes se rozvíjejí činnosti, na které dříve nebyly kapacity a přidávají se nové: vzniklo pracoviště orální historie, bylo zahájeno shromažďování amatérských a rodinných filmů, vznikla sbírka videoartu a od roku 2012 se rozvíjí digitální laboratoř. NFA vydává od roku 1989 časopis Iluminace, v 90. letech převzal vydávání časopisu Filmový přehled, který se v roce 2015 transformoval do online portálu filmovyprehled.cz. 

NFA se od 90. let zapojuje do řady národních a mezinárodních programů, v posledních letech se výzkumné projekty orientují i na mezioborové vztahy. Díky tomu vznikl například videoarchiv, zpracovává se historie dětského filmu v Československu po druhé světové válce, podílíme se na digitální výzkumné infrastruktuře pro jazykové technologie, umění a humanitní vědy, posilujeme spolupráci mezi filmovými archivy a akademickým prostředím.

Od roku 2012 NFA pravidelně prezentuje klasické české a československé filmy v digitální a restaurované podobě na velkých mezinárodních festivalech (Cannes, Berlinale, Benátky) a na specializovaných festivalech a v odborných komunitách (Bologna, Lyon, Paříž, Pordenone aj.), pravidelně uvádí fotochemicky restaurované filmy na festivalu v Karlových Varech. Mezinárodní ukotvení ve strukturách FIAF a ACE je tradičně silné a reprezentované také personální účastí ve vedeních těchto organizací.