Karel Reisz, born in Ostrava

Sedm měsíců po pařížské premiéře U konce s dechem se podobného otřesu dočká i kinematografie britského království. 27. října roku 1960 vstupuje do ostrovních kin snímek s názvem V sobotu večer, v neděli ráno, zdaleka ne první, ale do té doby nejzralejší plod hnutí free cinema, oné tolik odlišné „sestry“ kontinentální nouvelle vague. Film, i dnes řazený k tomu nejlepšímu, co kdy v britské kinematografii vzniklo, natočil režisér s (pro anglické uši) exoticky znějícím křestním jménem...

„S filmy, jako je tento, byl můj otec Karel Reisz průkopníkem změny v zobrazování obyčejných Britů. Spolu s Lindsayem Andersonem a Tonym Richardsonem patřil k vůdčím osobnostem britské nové vlny. Na rozdíl od Andersona, který si cíleně pěstoval pověst otevřeně hašteřivého a provokativního člověka, neměl Reisz rád rozhovory o své tvorbě a podobně mediálně známou osobností se nikdy nestal. Přesto byly jeho filmy – podobně jako dnes filmy Kena Loache – široce oceňovány pro svůj soucitný pohled na ty vrstvy britské společnosti, které většina dřívějších režisérů opomíjela.

Můj otec se narodil do středostavovské židovské rodiny v Československu. Ve dvanácti letech se mu díky programu Kindertransport podařilo uprchnout do Británie (zatímco můj dědeček a moje babička z otcovy strany byli zavražděni v Osvětimi). Přestože se rychle začlenil do britského života – nejprve na internátní škole vedené kvakery, poté na Cambridgeské univerzitě a nakonec v Královském letectvu RAF –, nikdy neztratil schopnost nahlížet na tuto zemi pronikavým pohledem člověka zvenčí. Vedle jejich technické vytříbenosti zůstávají jeho filmy působivé především díky radostnému a zvídavému zájmu o lidi z prostředí, které bylo od jeho vlastního zcela odlišné.

Nikdo dnes nezpochybňuje historický význam otcových filmů. Tyto snímky však zároveň mimořádně silně promlouvají i k dnešní době. V sobotu večer, v neděli ráno končí scénou, v níž Albert Finney se svou snoubenkou pozoruje vznikající sídliště. Ona sní o „novém domě s koupelnou a vším všudy“. On však, až do konce věrný své vzdorovité povaze, neodolá a mrští kámen. Je skličující pomyslet, že i tak skromný sen je dnes pro mnoho mladých párů nedosažitelný. Přesto je na Finneyho vzdoru něco osvobozujícího, povznášejícího. Nesmíme přestat vzdorovat těm, kteří se nás snaží zlomit a držet při zemi.“

Matthew Reisz

„Společenské prostředí se vrací jako bumerang nebo ulpívá na člověku jako bláto na podrážkách. Proletář z filmu V sobotu večer, v neděli ráno, který se zoufale vzpíral svému osudu a snažil se povznést nad své společenské postavení, mohl sice házet kameny po montovaných domech, v nichž měl brzy bydlet se svou milovanou. Není však jisté, že se vůbec někdy dokáže vymanit z návyků a způsobu uvažování, které mu vtiskl jeho třídní původ. Na tuto otázku přináší skutečnou odpověď až téměř na konci režisérovy tvorby Francouzova milenka.

Na rozdíl od postav z předchozích filmů se zdánlivě pomatená milenka možná jen vysněného francouzského poručíka dokáže osvobodit od svého společenského prostředí. Stává se tak vlastně předchůdkyní dnešních „přeběhlíků mezi společenskými třídami“. Daří se jí to proto, že na rozdíl od svých předchůdců nevolí přímou konfrontaci (logiku berana narážejícího hlavou do zdi), ale svou hru skrývá. Přelstí tak viktoriánskou společnost své doby a díky důvtipu se nakonec stane tím, čím vždy toužila být.“

Bernard Benoliel