„Tady Němec, nechte vzkaz“

portrét Jana Němce fotila dcera Arleta Němcová (2014, archiv a copyright Jan Němec - Film)
 

výběr filmů Jana Němce z let 1996–2009

„Jan Němec chodil po Praze otevřen všemu, co ho mohlo zaujmout; na malé digitální kameře, kterou nosil s sebou, nechal vypnout kontrolku, která prozrazovala, že kamera, kterou jakoby ledabyle drží v ruce, zrovna snímá, co se děje. Sám se tak stával součástí těla filmu, které se rodilo s každým jeho krokem i s každým zastavením. Také proto míval vypnuté zvonění ve svém telefonu, aby nebyl nikým rušen a mohl se nořit do unikátních situací, setkání, konfrontací. Z Němcova telefonu pak volající slyšeli jeho dost odměřeným tónem nahranou výzvu: „Tady Němec, nechte vzkaz.“ 

K devadesátému výročí narození Jana Němce připravilo Ponrepo výběr jeho děl z doby, kdy Němec jako velký ironik i demiurg proplouval svým rodným městem, aby zaznamenal svůj vzkaz pro příští generace. Jeho individualistická perspektiva byla tak svůdná a provokativní, aby skryla autorovo hluboké emocionální zaujetí. Zaujetí světem, do kterého se vrátil jako ztracený syn, aby zjistil, jak moc se ten svět za dobu jeho nepřítomnosti proměnil.“ 

Michal Bregant

„Jeho filmové vyprávění bylo v této době založeno zejména na vizuálním experimentování s dynamickou ruční kamerou, s širokoúhlým objektivem typu „rybí oko“ a s asociativní montáží variovaných a rozvíjených motivů na principu hudební skladby (...) Typická pro něj v tomto období byla absence dramatické výstavby děl. Mozaikovitě pozoroval situace, nahlížel do lidské psychiky a emocí, vytvářel metafory a reflexe. Soustředil se na výtvarnou podobu filmového obrazu, často za pomoci více expozic, přechodů od pozitivu k negativu, flashové montáže, technicky koláže či asambláže, či za využití výtvarných děl (Toyen, Jindřich Heisler, Josef Váchal, Jitka Vobořilová).

Dosahoval tak deformace filmového časoprostoru propojením reality, vize a snu a rozvíjel postupy použité již v jeho filmovém debutu. Časoprostor filmů byl také často komponován jako jeho prostor osobní, v němž prožíval svůj skutečný život.“

Jan Bernard

„Viděla jsem všechny české filmy, které se objevily v Paříži. Nezapomenu na Démanty noci. Hledají to samé, co jsem hledala celý život. Hledají, co se odehrává v lidském podvědomí.“

Toyen