Jana Boková

Jana Boková se celý život pohybuje mezi kontinenty, kulturami a domovy – a zdárně tak uniká pokusům o popis jejího života a díla. Pokud chceme něco z toho přece zachytit, musíme sledovat pohyb jejích filmů i jejích myšlenek. 

V době, kdy už v Praze studovala dějiny umění na univerzitě, rozhodla se, že se do čerstvě okupované země nevrátí. Letos v květnu přijíždí do Prahy po dlouhých letech. Natočila tu sice v roce 2008 film Bye Bye Shanghai, v němž se zabývala tématem exilu, ale jinak je Praha pro ni už spíš cizím územím, ač se tu ještě nachází pár přátel. Delší čas, než v Praze, prožila v Paříži, Londýně, Buenos Aires a také na četných cestách, na kterých nehledala nové domovy, ale lidi a témata, s nimiž se mohla prostřednictvím filmového jazyka dorozumět a zkoušet odpovídat na základní otázky lidské existence. 

Jana Boková absolvovala jako režisérka na National Film and Television School v Beaconsfieldu a už její první filmy se vyznačovaly osobitým rukopisem. Pracovala pro BBC v době, kdy zde mohla uplatnit svůj autorský přístup. Volba témat, výběr postav a lokalit, vyprávěcí perspektivy, vizuální styl – to vše byla její rozhodnutí, pro která si dokázala najít ty správné spolupracovníky.

Kromě různorodých dokumentárních filmů realizovala dva celovečerní hrané filmy: Hôtel du Paradis v Paříži a Diario para un cuento v Buenos Aires.

Není nakonec tak důležité, jestli její filmy označíme jako hrané nebo dokumentární, protože jejich společný jmenovatel je vysoký: je to hledání podstaty, které je provázeno citem pro humor, ironii a paradox jakožto základní ingredience lidské zkušenosti.

Jana Boková dosáhla svými filmy vysoko a daleko: ke hvězdám jako Fernando Rey, Anthony Quinn nebo Eric Clapton, do ulic Havany i Dallasu, vytvořila portréty měst jako Mexico City nebo Avignon, její film soutěžil v Cannes, retrospektivu jí připravila Cinémathèque française.

V Ponrepu a v Atlasu letos Jana Boková uvede jen úzký výběr ze své tvorby, ale pro budoucí generace bude její dílo dostupné, když nedávno darovala nosiče se svými filmy Národnímu filmovému archivu.

Michal Bregant

Jana Boková o sobě 

Vždycky jsem byla snílek. Viděla jsem svět jako černobílý film. Snila jsem o tom, že ho jednou natočím. Srpen 68 mě zastihl jako studentku dějin umění z Karlovy univerzity na kongresu v Alpbachu v Rakousku, kam se mnou jeli Bohumil Hrabal a Věra Linhartová. Asi třetí den kongresu obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, což byl pro nás šok. Musela jsem se rozhodnout, co dál, hrála jsem o čas. Do Prahy jsem se nevrátila. Přátelství s Věrou pak ve Francii trvalo celá léta. Svou práci o surrealismu a fotografii jsem pak dokončila až na Sorbonně, takže můj studentský výlet na kongres se protáhl na dvacet let a vlastně navždycky. 

První léta exilu v Paříži byla dost improvizovaná. Černobílý sen se mnou cestoval i další rok po Spojených státech, kde jsem se ocitla skoro náhodou. Cestovala jsem po Kalifornii a chtěla jsem studovat filmovou režii na UCLA, ale to bych finančně nezvládla. Spřátelila jsem se s malou fotografickou laboratoří, kde mne nechali, abych si vyvolávala negativy a zvětšovala fotky. O sobotách jsem fotila na černobílý film svatební oslavy, kolegové dělali na barvu. Časopis Rolling Stone publikoval několik fotek z mých cest po Španělsku.

Rozhodla jsem se vzít svůj filmový sen vážně a přes další cesty a náhodnosti mě na základě mých fotografií a scenáristických nápadů přijali na elitní filmovou školu v Anglii, The National Film and TV School ve filmových studiích v Beaconsfieldu. Tam jsem se okamžitě zamilovala do kamery a naučila se s ní pracovat. Používali jsme 16mm kamery Arriflex a Eclair, které byly dost těžké, zvlášť při snímání z ruky. Byl to prakticky tříletý workshop, během kterého jsme museli zvládnout veškerou techniku, jako štáb jsme sami pořizovali obraz i zvuk a stříhali si své filmy navzájem. Všechny své filmy jsem si natáčela sama a často jsem byla kameramankou na filmech mých kolegů. Kolegové mi pomáhali se zvukem, ale stříhala jsem zase sama. Mou ambicí bylo natočit jednu povídku podle Čechova, ale nakonec jsem našla mé čechovovské příběhy a postavy v reálném životě a začala jsem točit „cinema direct“, jak by řekl můj pedagog Jean Rouch. V té době to bylo avantgardní a měla jsem se svými filmy úspěch. Film Jokey, který jsem natočila ve druhém ročníku, koupila skotská televize a můj absolventský film Militia Battlefield se hrál v Londýně v kině ICA a v Paříži v kině Saint-André des Arts. Silně jsem cítila, že můj film může být mým filmem jenom když sama stojím za kamerou. Je to můj pohled, moje senzibilita.

Úhel pohledu kamery a rámování obrazu pro mě vždy byly a dodnes jsou zásadní. Nad rámováním obrazu musím mít naprostou kontrolu, i když pracuji s profesionálním kameramanem. Ruční kameru používám ráda, protože umožňuje víc improvizace. Díky tomu, že jsem ji používala od začátku své kariéry, objevila jsem kouzlo „neviditelného pohybu“, tedy nepatrných pohybů, které dávají obrazu bezprostřednost a napětí. Ve filmu Living Room, který jsem točila pro BBC v roce 1978, jsem objevila takzvané portrétní záběry, ve kterých jsem usadila protagonisty formálně před objektiv kamery. Tehdy to byl můj rukopis, i když později se z toho stala v dokumentární tvorbě určitá konvence. 

Po studiích jsem začala pracovat pro BBC jako režisérka na volné noze. Objevila jsem v sobě zvláštní cit pro svět na okraji. Nebylo to mé vědomé rozhodnutí, prostě se to stalo – možná díky inspiraci Čechovem. Moji hrdinové obvykle ztělesňovali spíš grandiózní průšvih než slávu a úspěch. Zajímali mě charismatičtí lidé, kterým něco nevyšlo, zatímco „vítězové“ mi připadali banální a nudní. 

Chyby jsou také důležitou součástí filmové tvorby, často mají určitou magii – jenže dnes už si jich moc dovolit nemůžete. Vždycky mě víc zajímaly situace než strukturované vyprávění. A pokud jde o hudbu, tak ta pro mě byla vždycky důležitá jako významný komponent, nejen jako dekorace nebo doprovod. 

Obzvlášť mě zajímala práce na dokumentárních portrétech měst – pro BBC jsem natočila Londýn, Los Angeles, Barcelonu, Havanu a Salvador v brazilském státě Bahía, pro francouzský kanál Paris Première jsem natočila Mexico City a Avignon. Bylo to pro mě ideální zadání, protože jsem mohla portrétovat město prostřednictvím jeho obyvatel – lidí, které jsem objevila během příprav natáčení nebo kteří objevili mě. Vždycky mě zajímala Latinská Amerika, nejspíš kvůli surreálnosti, kterou tam mnozí nacházejí. Mým prvním filmem v Argentině bylo Tango Mio (1985), na který jsem v dalších letech navázala mnoha filmy o latinskoamerické kultuře a hudbě.

V roce 1986 jsem dostala nabídku od relativně nového britského televizního kanálu Channel 4, který vedl Jeremy Isaacs, abych natočila svůj první celovečerní hraný film. Byl to Hôtel du Paradis s Fernando Reyem a Fabricem Luchinim. V téhle své poctě Paříži jsem spojila profesionální herce a hvězdy s neherci, které spojoval přirozený talent. Jedna z nejlepších scén v mém filmu vznikla improvizací mezi Fernando Reyem a mým druhým asistentem Faouzim. Chtěla jsem se vrátit k mému někdejšímu snu o černobílém filmu, ale to nebylo z komerčních důvodů možné, tak jsme aspoň zvolili tmavé sépiové ladění obrazu, které umožnil materiál Kodak. Kodak mám ráda pro jeho kontrasty a vynikající podání černé. 

Po prvním hraném filmu jsem chtěla točit další – Diario para un Cuento podle povídky argentinského spisovatele Julio Cortázara. Nakonec to trvalo řadu let, než film s pomocí ARTE a Pierra Chevaliera vznikl. Mezitím jsem se pustila do natáčení celovečerních hudebních dokumentů ve Španělsku, Argentině, v Brazílii, na Kubě. 

Film Bahía of All the Saints jsem natočila s brazilským štábem v Salvadoru v brazilském státě Bahía. Bylo to podobně obtížné natáčení jako v případě Havany. Každé natáčení je těžké, ale podmínky během karnevalu na severovýchodě Brazílie byly mimořádně náročné. Tam se nemůžete volně pohybovat se štábem a s technikou po ulicích, musíte mít připravenou strategii jako do válečné vřavy, jinak o své lidi i o kameru přijdete během prvního dne. Chudoba a násilí v Bahía jsou ohromné, ale z ničeho nic se můžete ocitnout mezi neuvěřitelně jemnými a citlivými lidmi. Chtěla jsem zachytit, jak doopravdy funguje afro-katolický synkretismus: hledala jsem víru ve víře.

Když Eric Clapton připravoval v roce 2000 album Reptile, oslovil mě, abych pro něj natočila videoklip. Viděl moje filmy a pro svou novou píseň chtěl právě můj dokumentaristický přístup. Na natáčení jsem přizvala ze Španělska Javiera Aguirre Sarobeho, zvaného „Mister Light“, který se proslavil jako kameraman filmu Alejandra Amenábara Ti druzí (Los otros / The Others) s Nicole Kidman. Nezůstalo u jedné skladby, a nakonec jsem sama vzala DV kameru a začala natáčet Erica při zkouškách s několika skvělými rockovými a bluesovými muzikanty, které si přizval. Vznikl z toho můj film Eric Clapton and Friends, dokument o zkoušení na světové turné. Film pak byl pozván na Tribeca Film Festival do New Yorku.

Díky tomu, že jsem trávila hodně času v Buenos Aires přípravami dalších projektů, mohla jsem si splnit slib, který jsem si sama dala v roce 1985 při natáčení Tango Mio: konečně jsem se začala učit tančit tango. Tango se stalo mou velkou láskou. Dnes, když tančím, mám občas ten magický pocit, jako když se při natáčení opravdu něco dařilo. Tančit tango se pro mě nejvíc podobá filmování, obojí se stalo mou životní vášní.