návraty Vojtěcha Jasného

Co když udělám tak ještě Rodáky a dál nic. Když to prostě nepůjde, když nebude možné dělat, co by člověk chtěl? Co pak? Rezignovat nebo se zařídit po svém? Mám před sebou podle horoskopu dvanáct skutečně dynamických tvůrčích let. Ale budu je skutečně moci úplně využít? Ten optimismus, který jsem měl, když jsem dělal Kocoura, jsem dávno ztratil. Tenkrát, když se práce dařila, člověk zapomněl, co všechno bylo a je kolem. Ale pak musel rychle zpátky na zem.

A tak jsem si řekl, napíšu Rodáky tak, jak to cítím a hotovo.

Z toho vyplývá koneckonců i můj postoj k práci v zahraničí a pro zahraničí. To není otázka po tom, kde člověk chce, ale kde může pracovat. Řekl jsem dvanáct let. To není tak dlouho, abych si mohl znovu dovolit čekat jako od Není stále zamračeno k Touze a od Touhy ke Kocourovi. A ještě jsem si na něco vzpomněl, možná na to nejdůležitější: Ze všeho nejvíc bych chtěl bránit lidskou důstojnost.

Vojtěch Jasný (léto 1967)