Béla Tarr – satanská tanga

Satanské tango je známé hlavně proto, že v historii filmu je málo děl, v nichž by se toho za tak dlouhou dobu tak málo událo. Za sedm a půl hodiny se nestane nic. Nic víc než podvod, iluzorní pohyb, který se ale sám od sebe zase vytrousí a dovede nás zpět k výchozímu bodu.

Přesto to nemá nic společného s formalismem, právě naopak. Mohli bychom tu mluvit o jednom z posledních velkých historicko-materialistických filmů. Není nic, co by nebylo bezezbytku materialistické, bezezbytku sensorické v tomto filmu, odehrávajícím se v intervalu dvou zvonobití. Mezitím: tvrdošíjné tikání hodin, donekonečna opakovaná věta opilcova, zvuk sklenic, naplňovaných a hltavě vyprázdněných, harmonika, rytmus tanga. A hlavně téměř neustávající lomoz deště, dopadajícího na maďarskou pláň. Extrémní zdůraznění sensorična tady neslouží k tomu, aby nás přeneslo do spirituálního univerza. Na rozdíl od Tarkovského a Sokurova nám délka statických záběrů a pomalost pohybu kamery neotvírají svět Ducha. Pevně nás zakotví v materiální realitě příběhu.

Jedni po nás chtějí, abychom protestovali. Jiní, abychom se káli. Zase další, abychom donekonečna sdíleli utrpení obětí utopie. Béla Tarr je, zdá se, skromnější. Chce po nás jen trochu času. (…)

Mezi zlým smíchem svědků úpadku veškerenstva a vzýváním služebníků Ducha najde cestu nesrovnatelně radostnější Béla Tarr a jeho zoufalství.

Kdo nemá sedm hodin času nazbyt, aby s Bélou Tarrem sledoval, jak padá déšť, ten nemá ani čas na to, aby se dozvěděl, co to je… štěstí umění.

Jacques Rancière

Program ve spolupráci s FAMU a Maďarským kulturním centrem v Praze.