Béla Tarr – satanská tanga

Satanské tango je známé hlavně proto, že v historii filmu je málo děl, v nichž by se toho za tak dlouhou dobu tak málo událo. Za sedm a půl hodiny se nestane nic. Nic víc než podvod, iluzorní pohyb, který se ale sám od sebe zase vytrousí a dovede nás zpět k výchozímu bodu.

Přesto to nemá nic společného s formalismem, právě naopak. Mohli bychom tu mluvit o jednom z posledních velkých historicko-materialistických filmů. Není nic, co by nebylo bezezbytku materialistické, bezezbytku sensorické v tomto filmu, odehrávajícím se v intervalu dvou zvonobití. Mezitím: tvrdošíjné tikání hodin, donekonečna opakovaná věta opilcova, zvuk sklenic, naplňovaných a hltavě vyprázdněných, harmonika, rytmus tanga. A hlavně téměř neustávající lomoz deště, dopadajícího na maďarskou pláň. Extrémní zdůraznění sensorična tady neslouží k tomu, aby nás přeneslo do spirituálního univerza. Na rozdíl od Tarkovského a Sokurova nám délka statických záběrů a pomalost pohybu kamery neotvírají svět Ducha. Pevně nás zakotví v materiální realitě příběhu.

Kdo nemá sedm hodin času nazbyt, aby s Bélou Tarrem sledoval, jak padá déšť, ten nemá ani čas na to, aby se dozvěděl, co to je… štěstí umění.

Jacques Rancière