Nathaniel Dorsky / Jerome Hiler

Světlo v dlouhém zrání

Trvalo téměř půl století, než se filmy Nathaniela Dorskyho a Jeroma Hilera dočkaly odpovídajícího uznání a širší pozornosti. U obou započalo jejich umělecké hledání ve Spojených státech v šedesátých letech 20. století. Osobně vedeni Gregorym J. Markopoulosem a silně ovlivněni tvorbou Stana Brakhage, Rona Rice, Marie Menken a dalších rozvinuli jedinečný subžánr fotografických, převážně vizuálních filmů, v nichž je percepce formována se stejnou citlivostí k rytmu, světlu a trvání, a nabývá zároveň lyrického i sochařského charakteru.

Přístup Nathaniela Dorskyho se soustředí především na poetickou montáž (navazující na tradice Rosselliniho, Antonioniho a Ejzenštejna) – neopírá se o popisné vyprávění, ale spíše o intuitivní souzvuk jednotlivých záběrů. Pomocí této techniky „polyvalentního střihu“ skládá Dorsky sled obrazů v přesném pořadí tak, aby jeden obraz „rezonoval“ s jiným o několik záběrů později. Dorskyho filmy zaznamenávají objekty každodenního života s mimořádnou péčí a jemností, čímž se i letmé setkání proměňuje v náznak či narážku. „Někdy může být příliš mnoho významu nudné,“ říká sám autor – právě tato rovnováha mezi plnou abstrakcí a plným vyprávěním jemně vytváří určitý poetický náboj, který divákovi nakonec umožňuje dosáhnout posvátné, mystické jednoty s obrazem, na který hledí.

Jerome Hiler měl na tvorbu Dorskyho rovněž výrazný vliv a také aktivně pracoval s otevřenou střihovou technikou. Přesto však ze společného východiska dospěli každý k odlišnému filmovému jazyku. Hluboce fascinován uměním vitráže (viz Cinema Before 1300 (2023)) – a poté, co sám věnoval značný čas tvorbě několika dekorativních objektů – přistupoval k téže mysteriózní poetické střihové metodě z opačné strany. Opakovaným exponováním téhož filmového pásu, vrstvením pohyblivých obrazů a statických objektů často ponechává konečný výsledek náhodě, aniž by přesně věděl, co se s čím překrývá. Řídí se přitom radou spisovatele Kena Kelmana: „Netoč vitráže, dělej filmy, které jsou jako vitráže.“ Po dlouhou dobu promítal Hiler své filmy pouze blízkým přátelům a teprve nedávno se staly dostupné pro veřejné projekce.

Program prvního večera uvede veřejný debut Jeroma Hilera s filmem Words of Mercury (2011), který se původně odehrál na NYFF 53, spolu s premiérou filmu The Return (2011) od Nathaniela Dorskyho. Druhý jmenovaný film zároveň symbolizuje zásadní zlom v jeho tvorbě. Produkce filmu Kodachrome (který Dorsky popisuje jako „šokujícím způsobem krásný“) byla oficiálně ukončena v roce 2010 a Dorsky následně podnikl několik ne zcela uspokojivých pokusů s negativem Eastman color (Aubade (2010), Pastorelle (2010)). Přechod na negativ Fuji color se nakonec ukázal jako správná volba a vyústil v zářivý a bohatě artikulovaný obrazový rejstřík.

Projekce druhého večera se více zaměří na abstraktní rovinu tvorby Jeroma Hilera – Marginalia (2016) a Bagatelle I (2018), kde se krajiny a filmované prvky začínají rozpouštět do vrstevnatých vzorců a gest a materiální aktivita samotného filmu jemně posouvá vnímání směrem k iluzivnějšímu, abstraktnímu poli. Tyto filmy doplní Emanations (2020), které zachycují mírný posun v poetickém stylu Nathaniela Dorskyho, jenž se zde přibližuje spíše improvizaci přímo v kameře než polyvalentnímu střihu.

Dvou­denní program uzavře ryze strukturální film Pneuma (1983) (srovnávaný samotným tvůrcem s proslulým jed­no­záběrovým filmem pracujícím pouze s emulzí History (1970) od Ernieho Geh­ra), v němž Dorsky kombinuje přibližně dvacet odlišných – často již prošlých – filmových emulzí. Některé z nich záměrně ponechává neexponované a vyvolané jako čisté materiální události, přičemž samotný proces degradace se stává zdrojem obrazu i rytmu.

Celkově tento dvoudenní program nabízí jedinečnou příležitost vidět filmy obou autorů, které existují výhradně ve formátu 16 mm, a zakusit jak hlubokou příbuznost jejich filmového jazyka, tak i jemnou, avšak rozhodující jedinečnost jejich přístupů.

Ilya Lukinykh