il 2 novembre 1975

Pohled o padesát let nazpět… Zkraje listopadu si celý kulturní svět připomene jeden z nejčernějších okamžiků filmové historie – zavraždění Piera Paola Pasoliniho.

Filmování, to je psaní.

Psaní na papír, který hoří.

Pasolini

Je třeba překonat strach žít.

A strach umřít.

Bergman

pohled nazpět I.

Albert Serra (španělský režisér, mj. Osamocená odpoledne, 2024)

Já si dneska můžu dovolit – s třemi fixními kamerami, které mi všechno zaznamenaly – objevovat při montáži jedinečné okamžiky vzaté z reality. Pasolini takovou techniku k dispozici neměl, nemohl zachycovat život tak snadno. Co je na něm krásné, je forma zdánlivě až primitivní, zároveň útočná i upřímná, přirozená a natolik intenzivní, že ve spojení s jasnou morálkou zrodí humanitu, která neutralizuje krutost. Masová komunikace zcela vygumovala, zploštila, znormalizovala světy, k nimž měl Pasolini přístup. Včetně světů noci – ať už homosexuality nebo prostituce. 

Stejně jako Fassbinder vedl Pasolini své filmy i svůj život až do násilného konce. Dnešní režiséři nekončívají svou kariéru tím, že se předávkují nebo že je někdo zavraždí. Tenzi, jaká by v posledku ohrozila jejich život či kariéru, rozhodně nehledají. Pro Pasoliniho a Fassbindera znamenal každý jejich film risk sebeobnažení, což zanechává jizvy. Jejich dílem prochází intimita, s krajní hloubkou a tělesností, ale také s nebezpečím. Žili ne/za/střešeni, pod širým nebem. Posthumní kniha fotografií s nahým Pasolinim s názvem Testamento del corpo o tom svědčí. Mně tohle fascinuje. Tihle umělci, kteří dokázali být někdy skoro až mainstreamově lidoví, aniž by přitom opustili svůj underground, a to absolutní. Vůbec v tom u nich nebyl rozpor.

(Cahiers du cinéma 789, červenec 2022)   

Jsem síla minulosti.

Tradici jen patří láska má.

Pasolini

pohled nazpět II.

Angélica Liddell (španělská divadelní autorka a režisérka, mj. Démon – Pohřeb Ingmara Bergmana, 2024)

Kinematografie, to je příslib anděla. Viděla jsem jednou Zlaté opojení, v košili zmáčené slzami, v kinematéce plné dětí, a říkám si: co zmůže smrt, když existuje Chaplin?

Já nechci vymýšlet novoty. Pro mne je zásadní existovat pod vlivem jiných, chovám se jako milenka. Intelektuální přitažlivost je nezbytná, ale vztah milenecký o nic míň. Každý koncept bude překonán slůvkem miluji tě. Přečetla jsem všechno, co bylo do španělštiny přeloženo od Bergmana, Tarkovského, Bressona, Pasoliniho, Kurosawy, Marguerity Duras… – od klasiků.

Pracuj s tím, zač se hanbíš a pramen nalezni v přiznání existence Zla. Pornografie duše daruje lidské bytosti komplexitu, když rozbije pokrytectví společenské smlouvy. I u Cassavetese nacházím tuhle nestoudnost, v tom, jak fiaska vlastního života začleňuje do své práce, tak jako Bergman. I Andrzej Zulawski je takový pornograf citů, z valné částí díky horoucím a monumentálním obětem, jimž podrobuje své mimořádné herečky. Nejlepším japonským pornografem duše je Šóhei Imamura, Rudá vražedná touha je báječný film.

Dílo nikoho z nich nezastaralo, neobejdeme se bez nich, patří do našeho kulturního DNA. Vrchovatě naplňují naši potřebu hrůzy a krásy. Musíme se vrátit do dvacátého století, abychom se rozpomenuli na to, čím bylo umění, konkrétně umění v duchu svobody. Godard předpovídal smrt filmu a ten je v 21. století skutečně drcen novou cenzurou. Dnes je maskovaná, obejde se bez diktátorů, protože primát estetiky byl nahrazen primátem správných názorů. Už jen samé udělování lekcí pro společenský pokrok. Ale skutečný umělec nechce svět zachránit, chce ho zničit!

Sex a násilí jsou dnes pojímány výlučně moralizátorsky, pedagogicky, školsky, stupidně, zploštěle, mravoučně. To je nový katechismus. Ale estetická slast zahrnuje amorálnost i nonsens, překračuje hranice, do nichž nás v 21. století chtějí uzavřít. V pojmech estetiky, emoce obrazů, dnes ještě uvažuje takový Albert Serra.

Bez démonů… žádná kinematografie! Žádná Cassavetesova Opening Night – s tou úžasnou fackou a slzami. Takový film existuje jen díky excesu, díky „nevhodnému“ způsobu práce. Improvizovat takovou ve scénáři nenapsanou scénu, to už by se v dnešních USA nesmělo. Udali by vás. A přesto: existují-li lesy, tak ne proto, abychom tam dělali procházečky, ale abychom se na jednom z těch stromů oběsili. Nebo abychom se tam nechali rozsápat divou zvěří. Nebo tam zemřeli při požáru. Krása!

Místo obětování máme dnes profesionalismus, ohleduplnost, pokrytectví a bázlivost. Jak pravil Mišima, lidé se dnes bojí se jen škrábnout. Být od rána do večera vzorný, to nám přinese jen debilitu, represi a jedničku z chování. Tohle není život, tohle není tvorba. Zemřeme nudou.

(Cahiers du cinéma 823, září 2025)