Juraj Jakubisko

Juraj Jakubisko je jedním z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších slovenských filmových režisérů. Narodil se 30. dubna 1938 v malé obci Kojšov na východě Slovenska. Po absolvování Střední uměleckoprůmyslové školy v Bratislavě, kde byl jeho spolužákem i Elo Havetta, se oba dostali na pražskou FAMU. Po ukončení studia se Jakubisko vrátil na Slovensko. Po krátkých filmech debutoval v roce 1967 celovečerním snímkem Kristove roky. Estetika a poetika tohoto filmu jasně potvrzuje jeho spřízněnost s estetikou a poetikou československé nové vlny. Poté následovaly v krátkém sledu filmy Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni a před nástupem normalizace stihl natočit velkou část filmu Dovidenia v pekle, priatelia.

Pak přišly normalizační prověrky a na základě posudku hodnotící komise byl Jakubisko v roce 1971 přesunut do Krátkého filmu. Až v roce 1978 mohl natočit svůj další celovečerní film Postav dom, zasaď strom, ale ten byl opět považován za protisocialistický a postupně byl stažen z distribuce a uložen do trezoru. Naštěstí už Jakubiskovi nebylo zakázáno natáčet, a tak mohl vytvořit třídílnou televizní komedii Nevera po slovensky. Následovaly mimořádně úspěšné filmy Tisícročná včela a Sedím na konári a je mi dobre a také pohádky Perinbaba a Pehavý Max a strašidlá.

Po sametové revoluci dokončil film Dovidenia v pekle, priatelia, který začal natáčet v roce 1970, a již v soukromé produkci Mirofilm Praha natočil snímek Je lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý. V produkci J & J Jakubisko natočil filmy Nejasná správa o konci sveta, Post Coitum, Bathory a na svou premiéru čeká pohádka Perinbaba a dva světy. Juraj Jakubisko zemřel 24. února 2023 v Praze.

„Používám ve své poetice skutečně prvků, chcete-li východoevropských, ale zároveň i dalších, které jsou všem společné. Docela jiné však je spojení krutosti s poezií, vlastní právě poezii lidové. Mám rád folklór a neustále k němu tíhnu. Ve vyprávění se mi trvale prolínají prvky naturalistické a poetické. Tak asi zároveň vzniká i zvláštní druh filmové poetiky, jež má blízko k absurditě.“

Juraj Jakubisko