V+W 120

Není nic speciálního v našem nahlížení na kinematografii, aspoň ne nic speciálního divadelně. Je sice pravda, že film je dramatický útvar právě tak jako divadelní hra a že k jeho provedení je zapotřebí fabule, gradace, situací a hereckých výkonů, čili nástrojů a materiálů, jichž používá i divadlo, ale kromě této příbuznosti nepojí už film s divadlem opravdu nic.

Má svoje vlastní řemeslné zákony, hluboce odlišné od divadelních, má svoji vlastní dramaturgii plynoucí z vymožeností, jakými jsou střih a záběr (na divadle vám nikdo nemůže ukázat ve vteřině, co se zatím děje v Brazílii, ani vám nemůže dát zblízka prohlédnout těžítko, jež je důležitým článkem děje). A konečně ve filmu se reprodukující umělec nikdy nesetká osobně s publikem a jeho reakcí, jako je tomu na divadle, a jeho výkon, než se dostane před oči obecenstva, projde složitým a choulostivým průmyslovým procesem.

To všechno určuje film jako dramatický útvar naprosto nezávislý od divadla, který má uměleckou zákonitost docela autonomní, či lépe, měl by ji mít. Sdílíme ostatně dosti rozšířený názor, že tato filmová estetika pořád ještě neexistuje a že slova jako „fotogenie, filmovost, filmová dramaturgie, cinéma pur, stylová čistota filmu“ apod. jsou křehké a velmi sporné bylinky, jež nesměle pučí v beznadějně zmatené džungli filmové hlouposti, bezcharakternosti, nevkusu, hokynářství, snobství a podvodu.

Přesto přes všechno milujeme velmi upřímně film. Měli jsme jej rádi mnohem dříve než divadlo a to, co jsme začali na divadle kdysi dělat, naučili jsme se jen a jen z filmu. Naše chlapecká léta byla ve znamení heroické epochy amerického němého filmu a nikdy nezapomeneme být vděčni jeho krásám za školu, kterou nám poskytl.

Jedním slovem, nejsme z těch lidí od divadla, kteří pohrdají filmem a dívají se naň jako na šikovný melouch, který však se nesmí měřit s Uměním s velkým U. Kinematografie, hlavně od dob vynalezení mluvícího filmu, je jistě těžce nemocná. Neztrácejme však naději. Vzpomeneme-li Charlie Chaplina, Walt Disneye, Max Fleischera, René Claira a Marx Brothers, máme plné právo doufat ve slavnou budoucnost filmového umění.

V+W (1937)