hra světla – G. W. Pabst

Na podzim 2025 se k českému čtenáři dostane překlad nové knihy úspěšného rakousko-německého romanopisce Daniela Kehlmanna Hra světla (český vydavatel přidal adjektivum šálivá), z nemalé části se odehrávající v Praze ke konci války. Literární kritika román v roce 2023 přivítala jako nepřehlédnutelný milník německojazyčné literatury současnosti. Na základě faktů, s nimiž ovšem nakládá velmi volně, líčí Kehlmannova kniha dramatické osudy jednoho z největších německých filmařů – Georga Wilhelma Pabsta (1885–1967). V Ponrepu promítneme v říjnu šest vrcholných děl tvůrce, od jehož narození (v Roudnici nad Labem) letos v srpnu uplynulo 140 let.

Klasik francouzského filmu Benoît Jacquot (nar. 1947) patří mezi ty filmaře současnosti, kteří vědomě navazují na Pabstův odkaz, především na Pandořinu skříňku a Deník ztracené, dva filmy s ikonickou Louise Brooks.

„Sexuální motivace vidí Pabst všude a ve všem. Odtud jeho nadšení Sigmundem Freudem a jeho pohoršlivým konstatováním, že libido je počátek všeho. Pabst to tak také sám žil, a stejně tak Louise Brooks, když spolu točili. Surrealistům se tahle dvojice rozvratníků nemohla nelíbit, vždyť kázali víceméně totéž.

U Fritze Langa se naopak podle mne o skutečném erotismu mluvit nedá. U něj jde o mstu, o uchvacování, o válčení. Pabst je víc než Lang na straně žen, vlastně jen ony ho zajímají a čím víc se mohou projevit, tím líp pro svět. Ve tvářích mužů je vepsána prohra – a to vždy už od samého začátku. Pokud u Pabsta s mužskými postavami soucítíme, je to právě proto, že ženskému erotismu je přisouzena fatální síla.

Jestli může někde kinematografie svou intenzitou překonat jiné umělecké druhy, pak ve filmech, jakou jsou ty dva, které G. W. Pabst natočil s Louise Brooks. Pandořina skříňka a Deník ztracené vyzařují čirou sílu bezprostřednosti. Dva skutečné vrcholy umění filmu.“

Benoit Jacquot