Tinto Brass

Náš cyklus by se mohl jmenovat Tinto Brass v české distribuci, protože uvádění určitých filmů italského režiséra v našich kinech nebylo pro vnímání jeho díla možná tak podstatné jako neuvádění jiných. Filmařův celovečerní debut Z historie revolucí vznikl před víc než šedesáti lety a spolu s povídkami Ptáček a Automobil z epizodního snímku Moje žena už představuje vše, co se u nás od Tinta Brasse před rokem 1989 hrálo. Kdo měl v Husákově zemi příležitost dostat se k zahraniční filmové literatuře, mohl se aspoň dozvědět, že s Tinto Brassem vstoupil do arény italského filmu jeden z nejexcentričtějších modernistů, že se mu přezdívá „Antonioni sedmdesátých let“ (věru zvláštní – kým by pak byl v sedmdesátých letech sám Antonioni?), že se přirovnává ke Godardovi. Raná díla jako Kdo pracuje, je ztracen, Létající talíř, Yankee nebo Se srdcem v krku před rokem 1968 zakoupena nebyla a později, v kinodistribuci znormalizované země, neměl nedisciplinovaný západní bouřlivák Brass už vůbec žádné přímluvce.

Podobně jako vynikající polský avantgardista Walerian Borowczyk našel i Tinto Brass v osmdesátých a devadesátých letech refugium v oblasti estétských snímků o lásce a erotice, které kritika přijímala přinejlepším rezervovaně. Právě zde, po pětadvacetileté pauze, navázala česká kinodistribuce, čerstvě prošlá privatizací. A po další dlouhé pauze, teprve na podzim 2024, mohl český divák objevit pověstného Caligulu. Sice ne v podobě, pod níž by chtěl být tvůrce (nyní jednadevadesátiletý) podepsán, ale přece jen podstatně bližší jeho představám než producenty zmrzačené verze, které byly v oběhu v průběhu předchozího půlstoletí.