Jáchyme! Marečku! Adélo!

ke stému výročí narození Oldřicha Lipského (1924–1986)

„…pak jsem letěla k Novákům na Limonádového Joééééého. (…) Největší a opravdu překvapivý vklad je pan Lipský coby režisér. Jene, ten pán je světový šlágr. Má úroveň Elii Kazana, jen je to evropsky lepší. První obraz ti letí před očima jako film a je podivuhodné, jak dovedl využít nijak vynikající herecký materiál. Nebudu se o této záležitosti rozšiřovat a půjdeme se spolu podívat na celé představení…“

Tento  první raport o kusu jménem Limonádový Joe dostal Jan Werich v dopise od své ženy Zdenky Werichové v roce 1955. Trvalo téměř deset let, než se inscenace pražského Divadla satiry proměnila ve stejnojmenný film a než si odborná veřejnost plně uvědomila a uznala kvality, které bystrá Werichova družka odhalila už u třicetiletého Oldřicha Lipského. Limonádový Joe byl vyslán na festival v San Sebastianu a odvezl si odtud Zvláštní cenu poroty Stříbrnou mušli a Zvláštní uznání poroty mezinárodních filmových kritiků. Byl prodán do řady zemí (i těch za „železnou oponou“) a divácká přízeň mu zůstala zachována šedesát let.

„Chci dělat biograf, dobré divácké filmy, autorské, vážím si naší nové vlny. Ale nelíbí se mi, že se někteří lidé, hlavně kritici, dívají na tu moji kategorii filmů svrchu. A pokládají pouze jeden druh filmu za kinematografii. Třeba Limonádový Joe je film, který měl určitou úroveň a dal si vysokou laťku. Byl příznivě přijat, ale když například měl velký úspěch u celého tisku v Paříži, New Yorku a nebo jinde – nikdo se o tom nezmínil… Mě to mrzí ne kvůli mé osobě, ale proto, že jde právě o tuto kategorii.“

Oldřich Lipský (1968)