živý pro film aneb Louis Delluc (1890–1924)

Dva muži, kteří milovali film a dokázali v něm najít i to, co jiní neviděli. Ostatně to byla jedna z jejich nejvýraznějších vlastností: schopnost vidět (víc). Dva muži, kterým nebylo dovoleno zestárnout. 3. června roku 1924 umírá ve věku čtyřiceti let Franz Kafka. Už 22. března téhož roku zemřel Louis Delluc, bylo mu třiatřicet let.

Filmový kritik, teoretik, scenárista, režisér. Je vůbec první velkou osobností filmových dějin, v níž se tyto aktivity spojují a navzájem se podporují. Ejzenštejn, Buñuel, Rivette, Truffaut, Pasolini a další budou následovat. Vytvářet skutečné, výsostné, svrchované umění prostřednictvím kinematografie. A zároveň provozovat filmovou kritiku (esejistiku, teorii) tak, aby to v každé větě byla skutečná literatura. Na samém začátku tohoto – naštěstí stále neskončeného – příběhu (ve znamení Sisyfa) stojí jméno Louis Delluc.

 

 

Filmovou tvorbu Louise Delluca představujeme u nás v této šíři vůbec poprvé. V Národním filmovém archivu se dochovaly kopie filmů Horečka a Žena odnikud, ty se na plátně Ponrepa objevily vícekrát. Aktuální retrospektivu tvoří nově restaurované filmy ze sbírky Cinémathèque française, i oba zmíněné tituly díky tomu můžeme zažít ve zcela nové podobě.

Básník a estetik Karel Teige stanul počátkem dvacátých let minulého století v čele těch, kdo seznamovali českou veřejnost s mezinárodní filmovou avantgardou a s hlavním jejím průkopníkem ve Francii. Spojka Teige-Delluc byla tím důležitější, že příležitostí spatřit na vlastní oči, byť třeba jen v úzkém kruhu zájemců, pokusy Dellucovy, LʼHerbierovy nebo Epsteinovy nebylo v oněch letech u nás mnoho. M. K.

 

Karel Teige

Louis Delluc je filmovým básníkem, ryzím básníkem, par excellence. (…)

Moderní poetické umění spěje k iracionalismu, jenž ovšem neopovrhuje duchem a intelektem a žije jen čistým, bohatým, neprozkoumaným a nuancovaným životem pocitovým.

A na tuto cestu uvedl básnický film Louis Delluc. Dodal tomuto umění černé a bílé rytmus, vervu, využil všech možností kinematografického simultanéismu při konfrontacích minula a přítomna i budoucna, vzpomínek a reality, při hře těch sugestivních protikladů, které nalezneme třeba už v Griffithově Intoleranci, ale které zplna vytěžil teprve Delluc.

(psáno 18. července 1924, šest týdnů po režisérově smrti)

 

Dellucovy filmy jsou znamením úsvitu ryzí fotogenické tvorby. Po desetiletí bludných literárních a divadelních výprav je tu vytvořen typický předobraz nového filmu. (…) Filmová avantgarda, osvícená dílem Dellucovým, začíná si postupně uvědomovati, že film může mít své vlastní, specifické výrazové kvality, že nemusí být parasitem jednotlivých uměn. Pravil-li Apollinaire: Až po naše dny cizopasí umění na skutečnosti, avšak báseň má být sama sobě námětem – platí to nejen pro slovesnou, nýbrž i filmovou tvorbu. (1929)

 

Jean Epstein

brilantní exponent tzv. První avantgardy, o sedm let mladší než Delluc, začíná natáčet v roce 1922.

V roce 1947 vydává následující svědectví:

Přestože jsem ho znal jen krátce, zůstává pro mne Louis Delluc velkou vzpomínkou…

V první řadě pro svou revui Cinéa, která vytvořila první a velmi blahodárné snobské hnutí ve prospěch originálního, inteligentního, propracovaného filmu…

Tenkrát v roce 1921 zahrnoval avantgardní neboli „šokující“ film tři klany, Ganceův, LʼHerbierův a Dellucův, které mezi sebou soupeřily…

Kanceláře revue Cinéa byly umístěny ve třech mansardách, jejichž okna vedla do Elysejských zahrad. Delluc v nich předstíral, že ho nic nezajímá, ani práce, že je jen jakýsi amatér, a skrýval své pracovní návyky a vypjatou sensibilitu pod okázalou hrůzou z toho, že by měl něco brát vážně…

Při natáčení udivoval svým nezájmem o techniku.

Hlavní důraz kladl na scénář, který měl svou vnitřní silou vést práci všech zúčastněných.

Natáčení tak bylo doširoka otevřeno všem schopnostem a nebezpečím náhody.

Tím ovšem také bylo Dellucovo dílo chráněno proti vlivu velkých mistrů techniky z Ameriky i z Evropy.

Proto tehdy Dellucovy filmy představovaly nikoliv nejsilnější, ale možná nejoriginálnější proud ve francouzském filmu.

 

Teige → Delluc → Chaplin

Vůdce rané avantgardy, Louis Delluc, před několika léty zesnuvší zakladatel filmové estetiky, vyzvedl nad kalnou povodeň amerických, francouzských, německých a italských sezonních filmů díla Chaplinova jako maják nových výzkumných výprav a symbol avantgardních tendencí. Dellucova monografie je ostatně malý zázrak ve filmové literatuře: byla napsána dříve, než Delluc mohl viděti Kida. V ní Delluc označil Chaplinovy filmy za „nejkrásnější balety století“, nebylo mu však dopřáno, aby se dočkal tance chlebíčků na stole v silvestrovské noci Zlatého opojení. Poutník, Vejplata, Psí život: zde Dellucova monografie končí. Delluc správně vycítil, že Chaplinovy filmy jsou čiré básně, povýšené nad povšechné kritické cejchování. I proto, aniž by je rozebíral a hodnotil, transponuje je do stručných glos dokonalého básnického výrazu při nejikonografičtějším charakteru.

Karel Teige (1929)