„Čím by film mohl být – a jeho forma, to nám dali pocítit filmaři rané éry vybavení kamerou, tímto jednookým Kyklopem. Velký Griffith. T. H. Ince, později Stroheim a Ejzenštejn. Ještě později Sternberg, Murnau a Dreyer…“
Gregory Markopoulos (1955)
„Mimo veškerou pochybnost bude umělec, který se upsal kinematografii, vždy dál pokračovat, neustálým prohrám navzdory, bude ale muset odolat nejen vábení peněz, ale také své touze po dosažení hranice vlastní tvorby, absolutního vrcholu. Vytrvalost, odvaha k prohrám, odolnost – když říkám tato slova, mám před očima dva filmaře. Jeden je známý, druhý neznámý. Stan Brakhage a Robert Beavers.“
Gregory Markopoulos (1967)
Neznámý už Robert Beavers v roce 2024 dávno není, přinejmenším ne těm, kdo se zajímají o lepší část amerického filmu posledních šedesáti let. (Muži, o němž je řeč, bylo ostatně v roce, kdy ho Markopoulos ve svém textu zmínil, osmnáct let!)
Pozvání do Ponrepa na 9. až 11. května přijali Ute Aurand a Robert Beavers. Jedna z nejvýznamnějších německých filmařek současnosti, kterou jsme v Ponrepu přivítali už v letech 2018 a 2020, tentokrát představí svůj celovečerní film Pádící zeleň s koňmi. Její manžel, klasik moderního filmu Robert Beavers, přiveze tři filmy z různých období své dráhy. Zároveň představí čtyři snímky z tvorby brilantního antiko-filního novátora Gregoryho Markopoulose (1928–1992), svého někdejšího partnera v kinematografii i v životě.
Tato malá přehlídka povstala z našeho poměrně živelného přání spatřit – za osobní přítomnosti Roberta a Ute – vzácné (a velmi vzácně promítané) snímky na plátně našeho kina, spíš než z rozumné úvahy. Rozumné – vzhledem k významu jejich díla – by bylo věnovat každému z těchto tří filmařů samostatnou, pokud možno kompletní retrospektivu. Věříme, že k tomu ještě někdy dojde. M. K.
Další dramaturgické cykly
