Promítání
květen 2023: film zapsán do listiny dědictví UNESCO Paměť světa
Adornovo kategorické prohlášení, že „není možné psát básně po Osvětimi“ bylo tisíckrát vyvráceno, i v kinematografii jsme se od poloviny minulého století dočkali nemála děl, k nimž po zásluze přiřazujeme přívlastek „mistrovské“. U filmu Šoa si s ním nevystačíme, kromě toho by zde působilo hodně nepatřičně. Film Clauda Lanzmanna náleží k základním „textům“ naší civilizace, k oněm pro paměť lidstva nenahraditelným kronikám-svědectvím, k nimž se každé další pokolení bude obracet pro odpověď na otázku, kam až dokáže člověk zajít. Co všechno je schopen udělat druhému člověku. V posledku: co to vlastně „člověk“ je.
V roce 1974 se Claude Lanzmann vydal na cestu, která trvala jedenáct let. Treblinka, Sobibor, Osvětim, Chelmno, Varšava s jejím bývalým židovským ghettem. Natáčel tato místa, jak tehdy vypadala, a vyptával se lidí, kteří si pamatovali, co se tam odehrálo o třicet, čtyřicet let dřív. Svědectví těch, kteří zažili masové vraždění, ale i těch, kteří ho plánovali a prováděli (ti druzí mnohdy netušili, že jsou filmováni). Použití archivních záběrů si Lanzmann striktně zakázal.
Poslední velká přehlídka tvorby Clauda Lanzmanna se odehrála loni v listopadu v pařížském Centre Pompidou, v atmosféře rozjitřené antisemitským terorem ze 7. října 2023. Kritička Charlotte Garson zmínila následně v Cahiers du cinéma (leden 2024), že by byla škoda, kdyby nám výlučně historizující pohled (jakkoli právě dnes pochopitelný) nedovolil vidět v Šoa i „dílo naplněné fyzickou energií naslouchání, dílo s výsostně muzikální montáží, podílející se na gestu totální mizascény“.
K tomu zbývá připomenout, jak výrazně se na filmu Šoa podepsal „svědek světla“ (tak jsme ho v roce 2010 nazvali při naší poctě v Ponrepu). William Lubtchansky, kameraman pokaždé mimořádně citlivý k charakteru místa, kde se právě natáčí, nepostradatelný souputník Jacquesa Rivetta a častý spolupracovník Godarda, Strauba, Truffauta – a Otara Ioselianiho.
Rudolf Vrba,
od jehož narození uplyne 11. září sto let, byl jedním z pěti Židů, kterým se podařilo utéci z koncentračního tábora v Osvětimi a následně předat Spojencům svědectví o tamních událostech. Rodák z Topoľčan byl vyloučen z bratislavského gymnázia, jakmile Slovenský štát zavedl nacistické rasové zákony. Na jaře 1942 se sedmnáctiletý mladík pokoušel dostat do Anglie, aby se tam připojil k československé armádě. Byl zajat Maďary a předán slovenským úřadům. Ze sběrného tábora Nováky byl v červnu deportován do Majdanku a odtud do Osvětimi. Transport čítal 400 osob, z nichž po měsíci a půl žilo už jen pouhých 208. Takzvaná „Vrbova a Wetzlerova zpráva“ byla v dubnu 1944 předána židovským představitelům v Žilině. Spojenci ji zveřejnili až v květnu, po zahájení masových deportací maďarských Židů do Osvětimi. Po válce se Rudolf Vrba stal mezinárodně ceněným farmakologem zaměřeným na neurologii, byl profesorem na University of British Columbia. Rudolf Vrba patří ke svědkům, kteří vystupují v Lanzmannově filmu Šoa.
Mezi dalšími režisérovými snímky je třeba zmínit Posledního z nespravedlivých (2013), v němž hovoří Benjamin Murmelstein, poslední muž, který předsedal nacisty ustavené židovské radě v Terezíně a vlivem okolností byl ve stálém kontaktu s Eichmannem, po válce se proto pro mnohé stal „personou non grata“. Rozhovor s Murmelsteinem byl vůbec první, který Lanzmann v době příprav Šoa natočil, ale posléze se rozhodl věnovat mu samostatný film. V Německu byl text rozhovoru vydán v roce 2017 knižně (Der letzte der Ungerechten). M. K.
