Program ve spolupráci s Velvyslanectvím Nizozemského království.
_ _ _
Kino Ponrepo připravilo přehlídku filmů Otakara Votočka jako dodatečné připomenutí režisérových osmdesátých narozenin. Program byl sestaven ve spolupráci s autorem, který napsal ke všem svým filmům původní anotace a také úvodní text k celému cyklu. Na všech projekcích bude režisér přítomen.
_ _ _
ohlédnutí za Holandskem
Po maturitě s výborným prospěchem mi výběr studijního oboru značně zjednodušil bývalý režim zákazem studia na všech vysokých školách v tehdejším Československu. Musel jsem hned po maturitě nastoupit do některé továrny. Vybral jsem si Léčiva Komořany, protože ta fabrika byla nejblíž. Od podnikového vedení jsem dostal nepsaný příslib, že pokud budu dobře pracovat, podnik nezbytné doporučení na vysokou po roce znovu zváží. Stal jsem se tak laborantem v chemickém provozu. Ovšem i po roce byla moje přihláška na humanitní obor z třídních důvodů kategoricky zamítnuta. Do situace se vložila moje matka, která jako dětská lékařka léčila všechny děti v širokém okolí, včetně dětí stranických papalášů. Nakonec podnikové vedení prohlásilo, že mi dají doporučení ke studiu chemie na VŠCHT s tím, že se po studiu do fabriky zase vrátím. Obávaná chemie byla asi to poslední, co bych si byl dobrovolně vybral, ale bylo to lepší než nástup na vojnu.
Po studiu jaderné chemie jsem započal aspiranturu v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Můj vědecký mentor sjednal pro mě už začátkem roku ʼ68 studijní pobyt v holandské jaderné laboratoři. Ten pobyt jsem ovšem pořád odkládal, protože Pražské jaro bylo pro mě daleko důležitější. Po 21. srpnu, který jsem strávil u Rozhlasu, na mě můj mentor začal naléhat, abych se do Holandska vypravil, než se hranice definitivně uzavřou.
V lednu 1969 jsem konečně vycestoval na služební pas Akademie věd. Po návratu do Prahy v prosinci 1969 jsem byl naprosto zaskočen nečekaně rychlou a deprimující změnou společenské nálady a nástupem husákovské normalizace. V Ústavu jaderného výzkumu už probíhaly rozsáhlé politické čistky A tak, když si mě nové normalizační vedení ústavu povolalo ke schůzce na ředitelství, jsem očekával, že budou vyžadovat, abych dodatečně podepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, což by znamenalo konec mé kratičké kariéry. Místo toho jsem dostal nečekaný návrh, abych se vrátil do holandské laboratoře a tam dokončil výzkum, který jsem nestačil uzavřít. Začátkem roku 1970 jsem tedy do Nizozemska vycestoval podruhé. Posílat další výzkumné zprávy do Sověty okupovaného, normalizačního Československa bylo pro mě ovšem naprosto nemyslitelné. Tím spíš, že tentokrát se stále častěji jednalo o utajované technologie, a musel jsem holandskému vedení laboratoře slíbit, že o nich do Česka psát nebudu. Holanďané se ke mně zachovali nesmírně velkoryse a dali mi plnou důvěru. Tu jsem zklamat rozhodně neměl v úmyslu. Poslal jsem tedy do ÚJV výpověď a zůstal v Holandsku. V té době jsem se již intenzivně věnoval fotografování a manipulaci s obrazem v černé komoře. Mnohé večery jsem také trávil v artovém kině, kde jsem hltal nejnovější Fassbinderovy a Wendersovy filmy.
O několik let později jsem se na základě vlastních výzkumných projektů stal jedním z prvních kritiků jaderné energie, zejména s ohledem na obtížně řešitelné otázky jaderného odpadu. Zároveň se začala formovat první ekologická hnutí, která na mé myšlení měla silný vliv. Začal jsem pochybovat o smyslu své práce a prožíval jsem hlubokou krizi. Svěřil jsem se s tím příteli, uměleckému fotografovi, se kterým jsem často chodíval na filmy. Jednou za mnou přišel a hodil na stůl nějaký formulář, zkus tohle, řekl. Byla to přihláška k přijímačkám na NFA – Nizozemskou filmovou akademii, a co víc, už ji za mě vyplnil.
A tak jsem si vybral jednodenní volno a odjel na písemné přijímačky do Amsterdamu.
Skutečný problém ovšem nastal, když jsem po čase obdržel dopis, že mě na školu vzali a abych závazně potvrdil svůj zájem o studium. To bylo silné dilema: Měl jsem svou skvěle placenou profesi a s ní v podstatě i všechny své těžce vydobyté znalosti vyměnit za novou svobodu a závratně nedozírnou nejistotu budoucnosti? Nad tím jsem si několik měsíců lámal hlavu, zatímco mi občas volali z NFA, jestli jsem se už rozhodl. Nakonec jsem si uvědomil, že toto je první, skutečně svobodné rozhodnutí mého života a že bych to měl risknout.
Po ukončení studia na NFA jsem se jako zázrakem dostal do prestižní VPRO tv, která se hodně inspirovala britskou BBC. Mým úkolem bylo vytvářet krátké items v rámci programu „Extra“, což měly být jakési vycpávky mezi závažnými programy. Natočil jsem jich asi devět, z nichž čtyři jsou k vidění v rámci Ohlédnutí za Holandskem.
Začátkem roku ʼ81 jsem s VPRO začal jednat o větších dokumentárních projektech, jedním z prvních měl být projekt o britském spisovateli Anthony Burgessovi, se kterým jsem již navázal kontakt. Pravděpodobně bych u VPRO zůstal déle, kdyby se náhle nepřihodilo něco nečekaného. V centrální oblasti mého zraku se objevily znenadání slepé skvrny, které se rychle zvětšovaly. Brzy mi to začalo bránit ve čtení, psaní a rozeznávání obličejů. Nakonec byla příčina identifikována jako nevratné poškození očního nervu genetickou mutací. Trvalo mi asi dva tři roky, než jsem se z toho psychicky vzpamatoval a opatřil si pomůcky, které mi umožňovaly jakž takž dále pracovat. V roce ʼ84 jsem napsal scénář pro krátký hraný film Turecké video. Zároveň to byl první film, který jsem režíroval s pomocí dalekohledu. Také jsem dostal nabídku od divadelníka a herce Alexe van Warmerdama ke spolupráci na jeho scénáři pro film Abel. Oba tyto projekty byly úspěšné: Turecké video se stalo nejlepším krátkým filmem roku (Zlaté tele ʼ85) a film Abel měl obrovský úspěch u holandského publika. To mi ovšem trochu zvedlo sebevědomí a začal jsem věřit, že natočit celovečerní film není ani pro někoho s mým hendikepem úplná utopie. Někdy na sklonku roku ʼ85 jsem měl nápad, který mě nepřestával bavit. Začal jsem si načrtávat první scény a vybídl jsem svého nejlepšího přítele, začínajícího spisovatele Hermana Kocha, aby se mnou odjel do Barcelony, kde jsme nikoho neznali a nikdo nás tam nerušil... Tak začal vznikat film Křídla slávy.
