František Vláčil – velká retrospektiva

V roce 1964 napsal Břetislav Pojar do posudku scénáře Markety Lazarové mj. tato slova: „Nelze nic jiného než […] přát Františku Vláčilovi stejné štěstí i při realizaci filmu. Povede-li se mu tak jako v předloze, může jít klidně do pense, protože na jednu osobu vykonal pro český film dost.“ Dnes, po šedesáti letech od tohoto přání a v roce stého výročí Vláčilova narození, můžeme s úlevou dodat: Ještěže tehdy do (tvůrčí) pense neodešel! Protože nejde jen o Marketu Lazarovou, jeho jistě nejznámější dílo, ani o několik dalších krásných filmů navíc. Jde o celou tvorbu, o tvůrce, o člověka.

Vláčil se k filmu dostal vlastně náhodou, řízením okolností. Nevystudoval žádnou filmovou školu, nikdy nepůsobil ani jako asistent jiného režiséra, ve svých filmařských počátcích vše poznával, osahával a zkoušel sám tak, jak k němu náměty a možnosti jejich realizace přicházely. Nikdy nereprezentoval nějaký konkrétní kinematografický proud, žádnou „vlnu“ či hnutí, většinou šel svým směrem i tempem, vlastní filmovou krajinou. Pohyboval se v poměrně širokém území lyrického vyjádření, které po počátečních estetizujících výbojích zkrotil a postavil do služeb tématu. I přes variabilitu námětů a žánrů (často omílanou škatulku specialisty na historický film si sám nevybral) tíhl k baladickým tónům příběhů, u postav pak inklinoval k vyjádření jejich životní síly a jejich zdrojů. Na tomto poli se tak stal sám sobě znakem, vybudoval si ucelený styl, který, pokud by byl následován, by u jiných šlo označovat jen za nápodobu. Odtud snad pramení tu a tam zaslechnuté či čtené přídavné jméno „vláčilovský“. Ať už tím konkrétní autoři myslí cokoliv, ukazuje to, stejně jako u jiných světových tvůrců (Bresson, Tarkovskij, Bergman, Fellini) na svébytnost autorovy poetiky.

Ať už šlo o dětské hrdiny, středověké loupežníky nebo rytíře, mnichy, vysloužilého vojáka, venkovského lékaře, beskydského horala, světoznámého skladatele, prostého pasáčka či romantického básníka, ve všech cítíme skutečné životné postavy, realistické obrazy, jimž je společná životní síla ale i niterná osamělost. I když jsou to realistické charaktery, vedle nápadnější a zřetelnější poetičnosti filmových obrazů bývají méně patrné, tvoří ale hutný základ všech Vláčilových filmů, jsou úhelným kamenem jeho humanistického založení. Vláčilova humanismu jako řádu bytí, lidství, jako odpovědnosti. To je jedna z konstant jeho filmů. Pokud Jaroslav Boček ve své slavné eseji o Marketě Lazarové hovořil o tomto filmu jako o balvanu, „který tu vyrostl a náhle pohnul nikoliv našimi měřítky filmovými a estetickými, ale naším uvažováním o životě a vnímáním života“, je namístě se dnes ptát: nelze za onen „balvan“ považovat i tyto konstanty, jen jinak nahlížené, vyjádřené bez floskulí a falešného patosu, básnivě a o to víc opravdově?

Mezi kolegy filmaři se Vláčil těšil obecné úctě, nejen za Marketu Lazarovou, ale pro většinu své tvorby. Prací na svých filmech žil, někdy od rána do rána, k životu toho o moc víc nepotřeboval. Všechny jeho filmy také do jisté míry rovněž stojí a padají s tím, jak se s nimi ztotožnil. Dnes můžeme říct, že většina z nich stále hrdě „stojí“, a pokud někde zakolísají, není to pro autorovu lhostejnost nebo rezignaci. Jak jednou napsal Jiří Cieslar: „Ale nic by nemělo být víc šetřeno než nelhostejní filmaři.“

Přehlídku ke stému výročí narození Františka Vláčila (19. 2. 1924 – 27. 1. 1999) připravil a průvodní texty napsal Petr Gajdošík.