myslet filmem

Režisér Jean-Luc Godard ve svém monumentálním cyklu Příběh(y) filmu poznamenal, že film je „forma, která myslí“. Skladba obrazů a zvuků umožňuje nejen formulovat určité ideje, ale i sebereflexivně se vztáhnout k základním prvkům, jež filmové médium utvářejí. Přežívá však vize myšlení filmem i v době „postfilmové“, v podmínkách nadvlády digitálna? A jak se filmová sebereflexivita uplatňuje v současném audiovizuálním umění?

Projekt Myslet filmem Galerie hlavního města Prahy se zaměřuje na způsoby, jakými filmová řeč rezonuje v aktuální umělecké tvorbě. V posledních dekádách jsme si zvykli, že nejrůznější umělecké disciplíny vstřebávají postupy filmu, videa a audiovizuální kultury obecně. Nebývá ovšem příliš často reflektováno, jak umělkyně a umělci konkrétně řeší základní problémy filmového média a jeho ideové předpoklady. Jak může současná umělecká tvorba tyto principy nejen přetvářet a posouvat, ale také navracet k jejich kořenům?

Součástí výstavy připravené kurátorkou Sandrou Baborovskou je jak expozice uměleckých děl interpretujících filmové postupy v časoprostoru galerie, tak i projekce vybraných snímků na pomezí filmu a vizuálního umění v kině Ponrepo. Každý ze tří večerů se zaměří na jednu z určujících otázek filmového média: projekci pohyblivých obrazů, vztah vizuální a zvukové zkušenosti a existenci filmu tváří v tvář času.

První komponovaný večer nabídne konfrontaci s díly Martina Ježka a Jana Kulky, dvou tvůrců experimentujících s analogovou filmovou projekcí. Oba tvůrci nevybíravě a zcela záměrně otřásají našimi představami o tom, co by měl filmový zážitek splňovat. Demonstrují, jaké technické procesy a mechanismy stojí za tím, že na plátně vidíme plynule se odvíjející obrazy důvěrně známého světa, ale i jak tyto postupy využít podvratně, aby (staro)nově prozkoumaly základy filmového média a pohyblivého obrazu. Zhmotňují tak vizi kinematografie, jejímž cílem není za každou cenu reprezentovat a vyprávět, ale vynalézat nové a nové cesty, jak útočit na smyslovou a nervovou soustavu diváctva.

Ve druhém pokračování cyklu se zaměříme na vztah němého a zvukového filmu. Filmová zkušenost je a vždy byla audio-vizuální. Dokonce i v dobách rané kinematografie byl zvuk úplně všude: živý hudební doprovod, hlas komentátora, hukot publika, chrčení promítačky. Co kdybychom však obrazovou a zvukovou složku přece jen zkusili osamostatnit? Téma otevřeme prostřednictvím prací Ondřeje Vavrečky a Sary Pinheiro. Zatímco Pinheiro se věnuje převážně zvukovému designu, Vavrečka je režisér a střihač operující převážně s fotochemickým filmem. Střet sonické kompozice s němým filmem ukáže, jak se vyrovnáváme s přítomností pouze jedné z určujících složek filmu, ale i s absencí té druhé.

Třetí, závěrečný večer programu rozkryje mnohoznačný vztah filmového média k času a časovosti. Film dokáže být lineárně se odvíjejícím dějem i neustálým opakováním stále stejných políček, otiskem uchovávajícím kdysi zachycený okamžik i fyzickým objektem nevyhnutelně podléhajícím stárnutí. Skrze aktuální snímky českých filmařek a vizuálních umělkyň – Ley Petříkové a Adély Babanové – zažijeme kontakt se dvěma pojetími temporality: časovostí, která přesahuje horizont všední zkušenosti, a časovostí, která nás zacykluje v přítomném momentu.

Jiří Anger, Sandra Baborovská