Program pod záštitou Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze.
_ _ _
V letošním roce si připomínáme sté výročí narození Györgyho Ligetiho (1923–2006), maďarsko-rakouského skladatele, jednoho ze tří komponistů, kteří nejsilněji ovlivnili hudební vývoj poslední třetiny minulého století – spolu s Francouzem Pierrem Boulezem (1925–2016) a Němcem Karlheinzem Stockhausenem (1928–2007). Ligetiho hudbu občas slýcháme i z reproduktorů v kinech, ale jeho vklad do dějin filmu je zcela jiného typu, než byly filmové počiny Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče nebo Dariuse Milhauda – klasických modernistů, kteří chápali komponování pro film jako plnohodnotnou součást své tvorby. Ligetiho příspěvek byl oproti tomu spíš mimovolný, zpočátku dokonce vysloveně nedobrovolný. Autorskoprávně „zbabraný“ počátek vztahu Ligeti/Kubrick se ovšem měl stát hned jeho uměleckým vyvrcholením. Myslíme samozřejmě na rozsáhlou, mnohaminutovou sekvenci, v níž astronaut Floyd proniká do zóny tajemného monolitu při prozkoumávání planety Jupiter – ve filmu 2001: vesmírná odysea (1965–1968), jakož i na všechny předchozí scény, v nichž se monolit objeví.
Již v roce 1961 vzniká zásadní dílo poválečné moderní hudby: Ligetiho Atmosféry. „Autor zde k sobě staví jemná zvuková pásma s neostrými melodickými obrysy. Kompoziční práce je nahrazována měkkou hudbou, dynamicky však velmi přísně odstínovanou“ (Jiří Šafařík). V roce 1966, tedy v době, kdy Stanley Kubrick už několik měsíců natáčí svůj film, je poprvé uvedeno další proslulé Ligetiho „mikropolyfonické“ dílo: Lux aeterna – Světlo věčné pro šestnáct sólových hlasů a capella (čtyři soprány, čtyři alty, čtyři tenory a čtyři basy). Stanley Kubrick použil nahrávku stuttgartské Schola Cantorum za řízení Clytuse Gottwalda.
Komponistova zmínka filmové exploatace jeho práce mohla sotva dopadnout lakoničtěji. V knižně vydaném souboru rozhovorů s Eckhardem Roelckem (2003) říká: „U hudebního vydavatelství Peters jsem měl nepříjemnosti, protože Stanley Kubrick použil pro svůj film 2001: vesmírná odysea mou hudbu, aniž by se mne zeptal. Hudbu z Rekviem, z Lux aeterna a z Atmosphères. Alfred Schlee, který vydal Atmosféry, mi chtěl pomoci a navrhl jednoho berlínského právníka. Nakladatelství Peters o tom zprvu nechtělo slyšet.“
Bez právních karambolů se pak už obešly zbylé dvě výpůjčky Stanleyho Kubricka. Ligetiho Lontano pro velký orchestr z roku 1967 zazní ve třech scénách filmu The Shining – Osvícení. Nejprve, když Danny v herním sále poprvé spatří dvojčata, podruhé při telepatickém rozhovoru mezi Dickem a Dannym, potřetí, když si Danny a Wendy hrají ve sněhu a Wendy si všimne přerušeného telefonního vedení. (V jiných pasážích Osviceni zní pak hlavně hudba Ligetiho polského vrstevníka Krzysztofa Pendereckého.)
V Kubrickově Eyes Wide Shut se několikrát v průběhu filmu vrací druhý moment z jedenácti kusů pro klavír Musica ricercata (1952). Kompozice pochází ještě z doby před Ligetiho emigrací z Maďarska a byla motivována skladatelovou hlubokou nenávistí vůči stalinismu a muži, který ho ztělesňoval. Tento podtext se pochopitelně v Kubrickově filmu, který je adaptací Schnitzlerovy Snové novely z roku 1925, vytrácí.
„Stále znovu o mně říkali, že jsem skladatelem zvukových barev. Otevřeli zásuvku Kompozice zvukových barev, strčili mne dovnitř, zásuvku zavřeli. Tak tam teď sedím jako klangfarbenkomponista. Já se tomu ale naprosto vehementně bráním. Nemyslím si, že se dá něco vytvářet pouze s barvou zvuku. Jsem proti všem ideologiím, proti vší jednostrannosti. Proti jednostranným ideologiím v umění. Věřím, že postupovat vpřed se dá jedině tak, že jste zcela otevřen vůči všem novým hudebním možnostem.“
György Ligeti
