„Dokumentární film nutí k přímému zážitku. U hraného filmu jsou reflexe navozovány zprostředkovaně. Natočený materiál začne spojováním znovu žít a jednotlivé záběry dostávají jiný smysl z hlediska celku. Z toho je třeba vyjít při třídění materiálu. V dokumentárním filmu se věci dotýkáte přímo. V hraném nepřímo, jsou to reflexe umělého světa.
Mými klíčovými otázkami jsou osobní svoboda člověka a lidské štěstí. Vracím se k nim a znovu je poznávám. Ten proces poznání mě zajímá ze všeho nejvíc. Výsledek, hotový film, nedosahuje zpravidla toho, co jsem chtěl. Ale přesto bych nikdy nechtěl film předělávat, opravovat nebo na něm něco dodatečně vylepšovat. Ne proto, že jsem se svými filmy spokojen a nenacházím na nich chyby, ale proto, že jsem už skončil.
Mám jednu obavu, a to abych se nedal ukonejšit profesionalismem a aby moje metoda neupadla do konvence. Mám strach z ohluchnutí a z toho, abych nepřestal svět živě vnímat. Aniž si to člověk uvědomuje, rozum kostnatí a člověk si začne zakládat na svých zkušenostech a ty se na konec obrátí proti němu. Toho se nejvíc bojím.“
Evald Schorm
Další dramaturgické cykly
