Češi a jejich Buñuel
Ester Krumbachová
Petr Král
Jiří Němec
Jiří Cieslar
M. K.
Ester Krumbachová
Luis Buñuel je největší filmař světa. Sen! Pravda! Řád! Rozmar! Instinkt! Ó Buñueli, Buñueli, ty jsi spasil mou duši!
(16./17. září 1993, záznam do deníku po zhlédnutí Přízraku svobody)
Petr Král
Buñuelův surrealismus, mnohem méně vizuální (smyslový) než u jeho dočasného spojence Daliho, není jen těsně svázán s rozvojem v čase, hlavně počínaje Andělem zkázy (jehož předobrazem, pravda, jsou už jisté dialogy Zlatého věku); jeho vlastním nástrojem je rovněž klamivá – ne-li mystifikátorská – hra s divákem, perfidní váhání sekvencí a záběrů mezi různými rovinami reality (vjem a představa, přímá a symbolická řeč) fungující zároveň jako „kritika světa“ a jako provokace diváckého úsudku, s úmyslem přimět diváka k aktivní spolupráci. Tato specifika, pravda, zůstala dlouho nepovšimnuta. Většina kritiků, ať byli pro Buñuela nebo proti němu (řada z nich ostatně vystřídala obě stanoviska), hledala režisérův surrealismus jen v jeho tématech; ironické zacházení s těmito tématy, jediné podstatné, jim unikalo tím víc, že je Buñuel dovedl uplatnit i proti surrealismu, až jeho klasické postoje nakonec převrátil na hlavu. (…) Za pozornost stojí i to, že se pro svůj debut sice spojil s malířem, zahájil nicméně svou dráhu tím, že na plátně osobně rozřízl oko, jakoby všechno malířství chtěl potlačit v zárodku.
Jiří Němec
Pokusme se teď jednotlivé prvky Buñuelova filmového světa shrnout a získat tak aspoň nárys celkového pohledu. Prvním takovým významným prvkem je snaha o objasnění skutečnosti. Buñuelův vpád do filmu je ve znamení proříznutého oka z Andaluského psa – takovým chirurgickým řezem chce Buñuel obnažit podstatu skutečnosti. Zkušenost, které takto nabývá, je ovšem formována také světonázorovými předpoklady surrealismu, k němuž se přimyká. Podstatu žité skutečnosti nachází v touze a v konečnosti jediného světa, který je sám sobě důvodem a cílem. Sdílí spolu se surrealismem přesvědčení o základní nevině člověka, který se stává zločincem jen proto, že nejrozličnější konvence a tabu jej vhánějí při realizaci touhy do neřešitelných dilemat. Všechny tyto vrstvy sociálních zábran až po ty nejduchovnější jsou totiž pouhým derivátem základní pudové energie, která je občas smete jako stavbu ze sirek. Lidská důstojnost spočívá na cti, na věrnosti sobě, na osobní autenticitě. Ta však není v posledku možná jinak než v odhalené autenticitě světa, ve vědomí jeho soběstačnosti, jak v hrůze, tak v kráse. Proto sleduje Buñuel postavy, jako jsou Nazarin nebo Viridiana, s účastí, ale pokládá je za problematické, neboť v nich „se příroda odvážila snad až příliš daleko“, můžeme-li v této souvislosti parafrázovat výrok jednoho českého umělce a meditátora (Otakar Březina). Buñuelovu postoji odpovídá nejspíš pohled lékaře, řekněme rovnou – pohled psychoanalytika původní observance.
Buñuelovým nálezem tedy byla hluboká skutečnost lásky a touhy a revolta proti falešnému vědomí, které ji potlačovalo a zastíralo. Cílem jeho snažení se stalo přijetí světa a jeho vyjasnění uměním, které ukáže krásu ve středu hrůzy, aniž by nás ukolébalo, že proti této hrůze není třeba bojovat, aniž by se zřeklo požadavku důstojnosti a neviny člověka. Láska a revolta se u Buñuela vzájemně podmiňují a nejsou odděleně vůbec myslitelné. Přitom konečnost světa a života zůstává stálou pobídkou k zachycení a zhodnocení prchavé přítomnosti, k její proměně nábojem tajemství, skrytým v každé skutečnosti. Zde však také vyvstávají otázky, které sama povaha takového pokusu, jako je Buñuelův, nezbytně klade. Povšimněme si například podoby lásky, kterou Buñuel ztotožňuje se samotným životním principem. Láska má pro něj na jedné straně tvořivý, životodárný ráz, na druhé straně je však také něčím ničivým, co svádí všechno zpět do orgiastické nerozlišenosti chaosu a nicoty. Přijetí světa znamená u Buñuela přijetí obou těchto stránek. Proto můžeme tak těžko rozlišit, kde je u něho revolta aktem života, setřásajícího ze sebe mrtvé formy, a kde je naopak známkou rozpadu a návratu k východisku. Přes některé opačné náběhy nedává Buñuel lásce osobní vyústění, nepromítá tvůrčí úsilí života do jedinečnosti lidských vztahů, které by tak dávaly smysl celému dění. (…) Jeho dílo nám svým zpětným účinkem skutečně odhaluje hloubkovou dimenzi reality, vytváří prostor, dovolující se po životně vážných odpovědích vůbec ptát. Nedovedu si bez objevu filmového „tajemství“ představit například takového Felliniho, přestože se tento personalista svou výslednou perspektivou od Buñuela výrazně liší. V konfrontaci s Fellinim vyniknou nám ostřeji některé konstanty buñuelovského světa. Mnohé je společné – tajemství, sen, dávné obsese a traumata, z nichž se na plátně zpovídají, demaskování konvenční skutečnosti i lidské, příliš lidské touhy po zázracích (u Felliniho ještě drastičtější než u Buñuela) a nakonec i láska. Zde se však také oba umělci rozcházejí. Zatímco Buñuelova „metoda“, jak jsme si ji zpřítomnili na Viridianě, odkazuje k tvořivě ničivé povaze freudovsky pojatého libida, „libido“ Felliniho má paradoxní podobu jedinečné a zároveň univerzální výzvy, osmyslující prostřednictvím láskyplného lidského pohledu celý svět (připomeňme Gelsominu v Silnici). Souvisí s tím i otázka „nevinnosti“ – u Buñuela je člověk jako oběť tvořivě ničivého cyklu „nevinný“. Naopak ve Felliniho světě má pro člověka „uvědomění viny“, tedy osobní odpovědnosti, klíčové postavení.
Vraťme se však ještě k jednomu ze společných rysů obou režisérů: k černému humoru. Myslím, že černý humor je u Buñuela (proti Fellinimu) hluboce dvojznačný. (…) A je-li Buñuelovo vidění bezvýchodnosti šokující, není proto útěk za světa, podnikaný ve jménu transcendence a abstraktní normy, o nic oprávněnější. (…) Myslím, že není Luisu Buñuelovi činěna žádná újma, ukazuje-li se, že jeho dílo ve svých důsledcích nutně přivolává základní otázky lidské existence. Ne snad proto, že by bylo samo nositelem určitých filosofických tezí, ale ze své povahy nástroje k uchopení skutečnosti. Chtěl jsem také aspoň naznačit, že jeho zvláštní, krutou ironií, bolestí, ctí a energií naplněná krása volá po tom, abychom tvůrčí postup, jakým se vnitřní napětí moderního umělce vtěluje třeba i do podoby černého humoru, nestavěli – jako doposud – na samu periférii zájmu.
(1964, ze studie Revolta a poezie v díle Luise Buñuela)
Buñuelova krutost může mít důležitou psychologickou funkci – odreagovávat na umělecké rovině určité tendence (potlačené) nebo naopak v této formě připravovat na určité kruté životní zážitky (funkce protilátek, séra). To má obecnější význam: každý věřící (nemá-li sklouznout do fanatismu a za účelem zachování duševní rovnováhy) musí mít v sobě také místo pro ateismus, pochybování, ironii vůči „posvátnému“ – jednou formou tohoto „vyvážení“ je právě umění, jinou humor.
(soukromý zápis ze 14. ledna 1964)
