Božská Ema

Jedním z vrcholů režisérské filmografie Jiřího Krejčíka se stalo životopisné drama inspirované osudy operní pěvkyně Emy Destinnové (1878–1930). Ve spolupráci se spisovatelem a scenáristou Zdeňkem Mahlerem se tehdy jednašedesátiletý Krejčík po letech působení v televizi vrátil v roce 1979 na výsluní pozornosti filmem, který v historických kulisách vyprávěl aktuální příběh. Dramatické osudy slavné operní umělkyně využila Božská Ema jako nosiče vlasteneckého poselství o potřebě vnitřní svobody ve světě podezřívavosti, zrady a totalitních mocenských praktik. Protagonistkou stylového vyprávění je velká česká dramatická zpěvačka Ema Destinnová, která zaslouženě sklízí úspěchy ve světě. Přestože v Evropě zuří první světová válka, rozhodne se pěvkyně navzdory varování svých blízkých vrátit ze Spojených států domů, do Čech. Tam se však kvůli svým sympatiím k protirakouskému odboji dostává pod trvalý dohled rakousko-uherské policie. Nezlomná vlastenka však odmítá pod nátlakem sloužit těm, které vnímá jako utiskovatele milované vlasti... Životní peripetie Destinnové v cituplném podání slovenské herečky Božidary Turzonovové se v ceněném snímku neomezují jen na protagonistčiny občanské a politické aktivity. Důležitou roli ve vyprávění hrají i milostná vzplanutí krásné operní divy – především k atraktivnímu lesnímu správci Viktorovi. Toho si zahrál krajan hlavní představitelky – Juraj Kukura. Kameraman Miroslav Ondříček pomohl Krejčíkovi vytvořit přesvědčivou vizi světa na počátku minulého století. O tvrdohlavém nasazení všech tvůrců, kteří se na Božské Emě podíleli, svědčí i skutečnost, že architekt Jindřich Goetz si v hostivařských ateliérech tajně půjčoval vybavení z životopisného filmu o Antonínu Dvořákovi Koncert na konci léta, který na Barrandově natáčel František Vláčil souběžně a který se odehrává ve stejné historické době.