Ecce homo Homolka

Po sochařské tragikomedii Nejkrásnější věk (1969), jež byla plně soustředěna na výrazivo i otevřené vnímání československé nové vlny šedesátých let, se Jaroslav Papoušek etabloval jako režisér lidovou komedií Ecce homo Homolka (1969). Po emigraci režiséra Miloše Formana a scenáristy Ivana Passera tak ve vlasti zůstal posledním z dosud pevně semknuté autorské trojice, která v uplynulém desetiletí vytvořila hned několik mimořádně úspěšných titulů. Papouškův snímek, který si dovolil v názvu použít latinu, volně navazuje na společnou, nelítostnou studii české povahy Hoří má panenko (1967). Na rozdíl od Passera, který v samostatném snímku Intimní osvětlení (1965) své přízemní venkovské hrdiny dokázal milovat, se Papoušek v tragikomedii Ecce homo Homolka přiklání k formanovskému sarkastickému tónu. Poživačná rodina Homolkových si z Prahy vyrazí na nedělní výlet do přírody, domů ji však předčasně zažene nevyslyšený ženský hlas volající o pomoc. Zatímco děda se chystá na fotbal, zbytek rodiny – rezolutní babička, korpulentní Heduš a její uťápnutý manžel Ludva s nezvedenými dvojčaty – vyrazí na alternativní výlet do Chuchle „na koníčky“. Nic se ovšem nevydaří tak, jak by mělo – a Homolkovi končí neděli plní pocitů křivdy a sebelítosti… Zdařilý snímek, který mapuje zázemí jedné obyčejné české rodiny, se opírá o dobře odposlouchané dialogy a odpozorované reakce a o svérázné charakterové typy. V hereckém obsazení režisér vsadil především na Josefa Šebánka, Helenu Růžičkovou, Františka Husáka a Marii Motlovou. V rolích dvojčat se objevili Matěj a Petr Formanovi. Pod názvem Hogo fogo Homolka Jaroslav Papoušek realizoval o rok později volné pokračování, ke kterému v roce 1972 přibyla závěrečná část trilogie – Homolka a tobolka. V souladu se vzrůstajícími tlaky ze strany barrandovské dramaturgie je ovšem kvalita trilogie sestupná.