Filmy z filmu

Není nad projekci z filmu. Pro letošní léto jsme vybrali sedm filmových kopií, o které v Národním filmovém archivu pečujeme. Na nich jsou zaznamenány nejen samotné filmy, ale také unikátní příběhy jednotlivých kopií. V roce 2021 vybíráme několik kopií:

Kopie do vašich kin objednávejte přes Disfilm. Rádi za vámi na projekci přijedeme a řekneme o filmu i filmové kopii více. Limonádového Joea a Ruku máme také na kopii šíře 16 mm. V případě zájmu kontaktujte Michala Brezovského (michal.brezovsky@nfa.cz).

Plakát ke stažení (pdf) zde.

Kopie č. 32200: Kdo chce zabít Jessii?

Československo 1966 / 72 min. / 35 mm / přístupný 
režie → Václav Vorlíček / scénář → Miloš MacourekVáclav Vorlíček / kamera → Jan Němeček / střih → Jan ChaloupekJaromír Janáček / výtvarník → Karel Saudek / hrají → Dana Medřická, Jiří Sovák, Olga Schoberová

Pokud československé filmy odkazovaly k západní žánrové produkci, pak obvykle s notnou komediální nadsázkou. To byl případ variace na americké westerny Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), „bondiády“ Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967) i komiksové parodie Kdo chce zabít Jessii? (1966). Celovečerní scenáristický debut Miloše Macourka byl první z řady bláznivých komedií, na nichž spolupracoval s režisérem Václavem Vorlíčkem. Protagonistou příběhu o zhmotňování snů je docent Jindřich Beránek (Jiří Sovák). Právě z jeho snů uniknou do socialistické reality tři komiksové postavy – titulní Jessie (Olga Schoberová) a dva zloduši – bezejmenný pistolník (Karel Effa) a Superman (Juraj Višný). Hosté z cizího světa nemluví, ale stejně jako na stránkách komiksu se vyjadřují prostřednictvím bublin nad svými hlavami. Vizuální řešení širokoúhlého filmu s množstvím realizačně náročných trikových scén je dílem kameramana Jana Němečka a výtvarníka Karla Saudka.

Z pěti kopií uložených v Národním filmovém archivu jsme vybrali nejnovější kopii na materiálu Eastman. Kopie sestává z pěti dílů a její celková délka přesahuje dva kilometry (přesněji měří 2250 metrů). Kopie je ve výborném technickém stavu, přesto se místy v obraze vyskytují slabé rysky a v celém filmu najdeme deset slepek. Širokoúhlý obraz je na filmu zaznamenán jako stlačený a k jeho roztažení do formátu 1:2,35 dochází při projekci pomocí tzv. anamorfotické předsádky na projektoru. Od roku 2016, kdy jsme kopii získali od Státního fondu kinematografie, zatím nebyla tato kopie promítána.

Kopie č. 22643: Žert

Československo 1968 / 79 min. / 35 mm / přístupný 
režie → Jaromil Jireš / scénář → Milan KunderaJaromil Jireš / kamera → Jan Čuřík / střih → Josef Valušiak / hrají → Josef Somr, Jana Dítětová, Luděk Munzar

Československá nová vlna dala vzniknout třem adaptacím díla Milana Kundery. Podle jeho povídek ze sbírky Směšné lásky vznikly tragikomedie Nikdo se nebude smát (1965) a Já truchlivý Bůh (1969). V roce 1968 se filmového zpracování dočkal také jeho první román Žert. Film Jaromila Jireše se stejně jako knižní předloha vrací k tématu stalinistických represí, jejichž obětí se počátkem padesátých let stává také hlavní hrdina vyprávění, Ludvík Jahn. Ještě během vysokoškolských studií poslal spolužačce pohlednici s recesistickým textem, kvůli němuž byl vyhozen ze školy i ze strany. Skončil v Pomocných technických praporech, ve vojenském vězení i v dolech. Když se Ludvík po letech vrací do rodného města, chce se pomstít. Jaromil Jireš našel s kameramanem Janem Čuříkem originální způsob, jak do přítomného vyprávění zapustit vysvětlující retrospektivní pasáže. Náhodně podněty asociativně vyvolávají vzpomínky na dávné dění. Film zavřený na začátku normalizace do pomyslného trezoru se dočkal uvedení na řadě mezinárodních filmových festivalů. Oceněn byl v italském Sorrentu nebo španělském San Sebastianu. 

Kopie, kterou Národní filmový archiv získal z někdejšího Lucernafilmu, se záhy po svém zařazení do filmové sbírky v roce 1995 vydala na 21. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Od té doby křižuje nejen česká kina, ale také zámky a výstavy (v roce 1996 byla předvedena na pražské filmové výstavě, o tři roky později na zámku v jihočeské Bechyni). Pravidelně ji mohou vídat také diváci kina Ponrepo. Pětidílná kopie o délce 2207 metrů na materiálu ORWO je stále ve velmi dobrém technickém stavu. Přesto si lze hlavně na začátcích a koncích dílů všimnout charakteristických známek opotřebení, které označujeme jako zapršení.

Kopie č. 27120: Limonádový Joe aneb Koňská opera

Československo 1964 / 95 min. / 35 mm / přístupný 
režie → Oldřich Lipský / scénář → Jiří BrdečkaOldřich Lipský / kamera → Vladimír Novotný / střih → Miroslav Hájek / hudba → Jan RychlíkVlastimil Hála / hrají → Karel Fiala, Miloš Kopecký, Rudolf Deyl ml., Květa Fialová, Olga Schoberová

Westernová parodie Oldřicha Lipského vznikla podle divadelní hry Jiřího Brdečky. Oba tvůrci se také podíleli na scénáři. Protagonistou humorné variace na příběhy z Divokého západu je abstinující kovboj, který pije pouze limonádu Kolaloka. Kultovní komedie proložená akčními scénami a muzikálovými čísly dodnes baví diváky důvtipnými dialogy, propracovanými gagy a obdivuhodnými kaskadérskými kousky. Neotřelá je také vizuální stránka filmu s obrazem, který svými barvami upomíná k technice virážování. Titulní hrdina v podání Karla Fialy čelí Miloši Kopeckému, který se zhostil role záludného padoucha jménem Hogofogo.

Nejnovější kopie filmu uložená v Národním filmovém archivu byla vyrobena v někdejších filmových laboratořích na Barrandově v roce 2002. Kopie o délce 2714 metrů sestává z pěti dílů. Filmový materiál této kopie je vyroben z polyesteru, který pro svoji mechanickou odolnost a chemickou stabilitu zaručuje její dlouhodobou životnost. Zatímco původně diváci viděli film na východoněmeckém barevném materiálu Orwocolor, který dnes už není k dispozici, nová kopie je zhotovena na materiálu Kodak, který nabízí lepší rozlišení obrazu a sytější barvy. I proto sloužila tato kopie jako zdroj digitalizace pro vysílání České televize.
Film, který byl natočen jako černobílý, imituje barevné postupy období němého filmu. Barevných odstínů bylo dosaženo pomocí barevného světla použitého při kopírování z černobílého negativu na barevnou filmovou surovinu. Z několika obrazových formátů, ve kterých byl snímek uváděn, nabídne tato kopie obraz v širokoúhlém formátu 1:2,35.

Kopie č. 22844: Sedmikrásky

Československo 1966 / 73 min. / 35 mm / přístupný 
režie → Věra Chytilová / scénář → Ester KrumbachováVěra Chytilová / kamera → Jaroslav Kučera / střih → Miroslav Hájek / výtvarník → Ester KrumbachováJaroslav Kučera / hrají → Jitka Cerhová, Ivana Karbanová

Za vrchol filmografie Věry Chytilové bývá považována její groteskní moralita Sedmikrásky (1966). Surrealisticky laděné vyprávění o dvojici mladých žen, jež se rozhodnou být stejně zkažené jako okolní svět, nevyvstává z konkrétních sociopolitických reálií. Kousavá výpověď o konformismu, maloměšťácké úzkoprsosti a limitech bezstarostnosti má nadčasové kvality. Rebelie je pro dvojici Marií, ztvárněných neherečkami Jitkou Cerhovou a Ivanou Karbanovou, jediným prostředkem sebeprosazení v mužském světě. Svým rozvratným počínáním ale zároveň netvoří žádné skutečné hodnoty, pouze žijí povrchní životy, navazují pomíjivé vztahy a schovávají se za pózy. Sedmikrásky představovaly počátek spolupráce Chytilové s Ester Krumbachovou, která se podílela na excentrických kostýmech i scénáři. Kolážovitá obrazová složka pak poskytla velký prostor k experimentování kameramanovi Jaroslavu Kučerovi. Hravé podobenství svou provokativní sílu prokázalo v květnu 1967, když se stalo předmětem interpelace pohoršeného poslance Jaroslava Pružince. 

Ze sedmi kopií uložených v Národním filmovém archivu byla pro distribuci vybrána zatím nejnovější kopie, zhotovená v roce 1995 ve filmových laboratořích na Barrandově. Barevný materiál Kodak, který byl pro výrobu kopie použit, nabízí lepší rozlišení a sytější barvy než někdejší barevný materiál Orwocolor, na kterém byl film původně uváděn. Kopie filmu rozdělená do pěti dílů, v celkové délce 2075 metrů byla dosud promítána především v zahraničí. Uvedena byla například v českém centru ve Varšavě nebo v jihokorejském artovém kině Cinematheque – Seoul Art Cinema. Naposledy ji mohli vidět diváci v italské Boloni, kde přes léto každoročně probíhají projekce klasických filmů přímo na náměstí Piazza Maggiore.

Kopie č. 31397: Valerie a týden divů

Československo 1970 / 73 min. / 35 mm / přístupný 
režie → Jaromil Jireš / scénář → Jaromil JirešEster Krumbachová / kamera → Jan Čuřík / střih → Josef Valušiak / výtvarník → Ester Krumbachová / hrají → Jaroslava Schallerová, Helena Anýžová, Petr Kopřiva

Třináctiletá Valerie (Jaroslava Schallerová) žije se svou pobožnou babičkou (Helena Anýžová) na venkově. Zvědavost ji zavede do fantazijního světa bytostí žijících na pomezí fantazie, snů a reality. Dívčiným ochráncem se stává starostlivý Orlík (Petr Kopřiva). Nebezpečí naopak představuje Tchoř-konstábl (Jiří Prýmek), babiččin bývalý milenec. Babička nyní ovšem touží po misionáři Graciánovi (Jan Klusák), kvůli němuž chce získat zpět ztracené mládí. Její vnučka jí stojí v cestě. Valerie ale dál statečně vzdoruje nástrahám. Jedině po jejich překonání bude moct vykročit do dospělosti. Ester Krumbachová a Jaromil Jireš proměnili fantaskní „černý román“ Vítězslava Nezvala v temnou a smyslnou pohádku, ve které na sebe úzkosti dospívající dívky berou podobu démonů, hororových rekvizit a víceznačných symbolů. Vyprávění řízené snovou logikou kombinuje erotické a děsuplné výjevy s uvolněností svědčící o tom, že obrazově opulentní film vznikal v období doznívající československé nové vlny. Na jeho znepokojivé kráse, která inspirovala tvorbu Tima Burtona nebo Terryho Gilliama, se vedle kostýmů od Krumbachové významně podílí barevná kamera Jana Čuříka a uhrančivá hudba Luboše Fišera.

NFA má ve sbírce pět kombinovaných kopií filmu Valerie a týden divů. Nejnověji zařazená byla kopie v roce 2019, zřejmě nejstarší z nich v roce 1977, tedy sedm let po premiéře snímku. Do distribuční nabídky roku 2021 jsme vybrali kopii nejnovější, která byla zhotovena v roce 2015 ve filmových laboratořích ve Zlíně pro účely digitálního přepisu a dalšího uvádění. Jako zdrojový materiál byl využit originální negativ Eastmancolor, který je rovněž součástí sbírky NFA, a kopírovalo se na Kodak, jeden z mála  kinematografických filmů, který se dosud vyrábí. Čtyřdílná kopie měřící celkem 2091 metrů prošla kontrolní projekcí v květnu 2015 a dosud nebyla veřejně prezentována. 

Kopie č. 30913: Marketa Lazarová

Československo 1967 / 160 min. / 35 mm / přístupný 
režie → František Vláčil / scénář → František PavlíčekFrantišek Vláčil / kamera → Bedřich Baťka / střih → Miroslav Hájek / výtvarník →Theodor Pištěk ml.Jan Koblasa, Zbyněk SekalJaroslav VožniakMiloslav Hotový / hrají → Magda Vášáryová, Josef Kemr, Naďa Hejná

Několik let připravované společné dílo režiséra Františka Vláčila a spoluautora scénáře Františka Pavlíčka představuje dodnes jeden z nejpozoruhodnějších příspěvků k žánru historického filmu. Adaptace stejnojmenné baladické prózy Vladislava Vančury se odehrává v polovině třináctého století, kdy se loupeživý rytíř Kozlík ocitá v nemilosti poté, co jeho synové zadrželi mladého saského hraběte Kristiána. Kozlíkovým pronásledovatelem je boleslavský hejtman Pivo. Titulní Marketou je dcera zemana Lazara, která se stává obětí znásilnění jednoho z Kozlíkových synů. Složitě komponovaný snímek uhranul kritiky svými výtvarnými kvalitami, hudbou Zdeňka Lišky i vrstevnatou zvukovou stopou. Mozaikovité vyprávění, v němž se proplétá množství postav, motivů i symbolů nabízí zároveň drsnou i lyrickou vizi raného středověku. Do filmu se již nedostaly dva nákladné obrazy z královského dvora. Také bez nich se Marketa Lazarová stala nejdražším československým filmem šedesátých let.

Národní filmový archiv disponuje celkem šesti kombinovanými filmovými kopiemi na 35mm filmovém pásu. Uváděná nejnovější polyesterová kopie byla vykopírována z originální negativu v někdejších filmových laboratořích na Barrandově v roce 2011 u příležitosti digitálního restaurování, které v tomto roce probíhalo. Kopie se skládá celkem z osmi dílů o celkové délce 4522,8 metrů, což odpovídá cca 160 minutám. Nová kopie byla zhotovena na materiálu Kodak, v témže roce byla tato kopie poprvé uvedena na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, a poté byla dále promítána po celé České republice. Diváci této kopie budou mít možnost film sledovat v širokoúhlém formátu 1:2,35.  

Kopie č. 377: Dovolená

Rok 1963 Václav Tábrorský označuje jako nejplodnější ve své filmařské kariéře. Natočil tehdy mj. dokument Český malíř o Janu Zrzavém, Zablácené stopy o tristním stavu socialistického zemědělství, Zablácené město o životě na nedostavěném panelovém sídlišti nebo právě ironickou letní reportáž Dovolená. Úsilí pestré, mnohagenerační sestavy rekreantů o odpočinek v přírodě nasnímal skrytou kamerou na přelidněných březích Vranovské přehrady Jan Špáta. Na montážní hře s jeho záběry se podílela střihačka Dana Lukešová a dialogy i komentář nahradil vzletný hudební doprovod Ferdinanda Havlíka.
Václav Táborský (nar. 1928) byl od roku 1947 jedním z prvních studentů dokumentární tvorby na FAMU. Závěrečná zkouška z roku 1952 mu byla oficiálně uznána až o 11 let později, kdy už byl výraznou osobností české dokumentaristiky a jeho filmy byly uváděny na zahraničních festivalech. Od roku 1954 do své emigrace po srpnu 1968 působil jako redaktor zpravodajských filmů a později též režisér převážně v Krátkém filmu Praha. Už od 50. let zlehka překračoval meze soudobé tendenční produkce, mapoval potenciál improvizace, cinéma vérité či žánru ankety. Předemigrační část jeho filmografie uzavírá anketa o významných letopočtech české historie Dějiny na 8 (1968). V kanadské emigraci působil jako významný pedagog. Napsal knihu vzpomínek a několik próz.

Vybraná kopie byla do archivu zařazena již v 60. letech, několikrát se promítala v kině Ponrepo či filmových klubech, po roce 1989 ji vídali především studenti filmových škol. V říjnu 2013 pak cestovala na přehlídku krátkých filmů do švédské Uppsaly. Kopie na černobílém acetátním materiálu, na němž nebyla nalezena značka výrobce, měří 246 m. Má tedy typickou metráž předfilmu, v dobové terminologii zvaného dodatek. Jde o kopii v dobrém technickém stavu, poznamenanou v obraze drobnými rýžkami a ryskami.

Kopie č. ?: Ruka

Československo 1965 / 35 mm / 17 min.
režie → Jiří Trnka

Pochmurnou alegorií o svobodě uměleckého projevu v éře politické totality uzavřel Jiří Trnka po osmnácti letech svou tvorbu na poli animovaného loutkového filmu. Bezeslovný krátký film z roku 1965 zobrazuje život umělce v totalitní společnosti. Ústřední postavou je harlekýn, který by chtěl jen vyrábět květináče pro svou růži. Do jeho práce ale ustavičně zasahuje všemocná a vševědoucí ruka, beroucí na sebe různé podoby. Umělec, nucený tvořit sochy na zakázku, přichází o klid, soukromí i svobodu. Trnka čtyři roky po dokončení Ruky zemřel. Mezitím začala normalizace a film byl zakázán.

Právě vyrábíme novou kopii, k dispozici bude v srpnu 2021.