Program

07/2021 (Změnit)
  • 26. týden
  • Čt 01/07

    Akce Brutus

    Režie → Jerzy Passendorfer
    Původní název → Akcja "Brutus"
    Polsko 1969 / CZT / 97 min. / 35 mm
    Hrají → Jerzy Passendorfer hrají: Zygmunt Hübner, Ewa Krzyżewska, Witold Pyrkosz, Tadeusz Schmidt

    Jerzy Passendorfer patřil v roce 1951 k prvním absolventům nově založené FAMU a během studií natočil řadu titulů pro Krátký film, zejména z kategorie instrukčních. Ve své hrané tvorbě se opakovaně vracel k období druhé světové války, Akce Brutus ale řeší až její následky. V zemi operují ilegální skupiny usilující o změnu právě nastolených pořádků, které mají své tajné spojence na nejrůznějších místech včetně řad pracovníků bezpečnosti. Nejvážnější hrozbu představuje banda vedená zločincem Borutou. Dobrodružné drama sleduje postup majora Alberta, jehož cílem je rozvraceče zneškodnit. Angažovaný snímek obsahuje kromě akční linky také milostnou zápletku. Mezi dvěma muži se totiž ocitne tajemná Anastázie. Krásnou femme fatale ztvárnila Ewa Krzyżewska, kterou pro polskou kinematografii objevil o deset let dříve Andrzej Wajda ve filmu Popel a démant.

  • Pá 02/07

    Sněhová bouře

    Režie → Antun Vrdoljak
    Původní název → Mecava
    Jugoslávie 1977 / CZT / 88 min. / 35 mm
    Hrají → Slobodan Perović, Milka Podrug-Kokotović, Vera Zimová

    Po první světové válce odchází muži z chudého horského chorvatského regionu Lika na řadu let za prací do Ameriky. Ne vždy jsou ale jejich návraty šťastné. Z Joleho se stal po tragické smrti syna zahořklý pijan. Na dceru Mašu myslí jen v souvislosti s domluveným sňatkem. Netrpělivě očekává příjezd budoucího zetě, který je se svým otcem už sedm let za mořem. Doba, kdy o osudech žen rozhodují jejich otcové a manželé, je krutá. Obzvlášť pro Mašu, která se zamilovala do jiného. Scénář snímku adaptuje stejnojmennou divadelní hru z roku 1965, kterou napsal divadelní herec a debutující dramatik Pero Budak. Původní určení textu pro jeviště je na zpracování znát v tom nejlepším slova smyslu. Mizanscéna se omezuje jen na několik prostředí, málo postav a vyprávění je časově sevřené. Úsporně natočený komorní příběh je nesmírně působivý. Silné emoce stupňuje symbolické zobrazení přírodních živlů. Sněhová bouře z názvu filmu (chorvatsky uslyšíte opakovaně z úst postav slovo mećava) zuří kolem vesnických chalup ve stěžejních momentech vyprávění: rámuje začátek a konec filmu.

  • So 03/07

    Banda sama pro sebe

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Bande à part
    Francie 1963 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Claude Brasseur, Sami Frey, Louisa Colpeynová

    + krátký film
    Charlotta a její Jules / Charlotte et son Jules / Francie 1959 / 12 min. / 35 mm

    Předfilm Charlotta a její Jules má hodnotu spíše historickou, protože jde o první setkání tehdy jen zasvěcencům známého filmového kritika Godarda s téměř neznámým hercem Belmondem. Toho tu sice vidíme, ale neslyšíme; nekonečnou slovní tirádu namluvil při postsynchronech sám Godard, což už se později (u tří dlouhých filmů, které spolu natočili) naštěstí neopakovalo.
    Celovečerní, v naší distribuci neuvedená Banda sama pro sebe patří dodnes mezi nejcitovanější filmy celé nové vlny (byť podle autora těchto řádek neprávem). To, že Quentin Tarantino pojmenoval svou produkční společnost právě po tomto snímku, dobře ilustruje, kterou částí Godardova díla se dnešní americký film byl schopen (pokud vůbec) inspirovat: totiž mladistvě pohodovým, neřkuli kultovním „Godardem light“, nikoli komplexním Godardem pozdějších let. Ale dosti kritizování; i u Bandy samozřejmě platí postřeh věrného kameramana Coutarda: „Godard netočil samá veledíla, ale i v těch nejméně povedených filmech se najde vždycky pár minut, které jsou geniální.“ Bernardo Bertolucci těch pár minut našel a ve svém filmu Snílci (2003) zrekonstruoval. Na viděnou v Louvru!

  • Ne 04/07

    Perličky na dně

    Režie → Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš
    ČSR 1965 / English friendly / 105 min. / DCP

    digitálně restaurovaný film

    Kolektivní dílo nastupující filmařské generace Perličky na dně bývá nazýváno manifestem československé nové vlny. Spíše je ale dokladem různorodosti rukopisů jednotlivých autorských osobností. Každý z pětice filmů ostatně vznikal odděleně, aniž by filmaři viděli práci ostatních, jakkoli na všech spolupracoval stejný kameraman – Jaroslav Kučera. Mladé tvůrce, kteří do povídkového filmu přispěli, spojoval především obdiv k Bohumilu Hrabalovi. Obrazový i interpretační klíč, který každý z nich pro svou povídku zvolil, se nápadně liší. Podkladem filmu byla Hrabalova povídková sbírka Perlička na dně, poprvé vydaná v roce 1963, a navazující Pábitelé. V obou případech jde o tragikomické příběhy ze všedního života, jímž dominuje autenticky znějící přímá řeč, jednoduché vyprávění a jemný humor. Náměty Hrabalových povídek nejsou dramatické. Těžiště představuje pozorná kresba určitého prostředí a výrazných lidských typů. Čtyři režiséři a jedna režisérka tak stáli před výzvou, jak pro jazykově bohatý vyprávěcí styl nalézt adekvátní ekvivalenty ve filmové řeči. Cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty mladých, které Perličky obdržely na festivalu v Locarnu, nasvědčují, že se jim to podařilo. Film otevírá Smrt pana Baltazara od Jiřího Menzela, pokračuje Podvodníky Jana Němce, Domem radosti Evalda Schorma, Automatem svět Věry Chytilové a uzavírá jej Romance Jaromila Jireše. Kvůli stopáži nebylo do filmu začleněno Fádní odpoledne Ivana Passera a Sběrné surovosti Juraje Herze, uváděné samostatně.

  • 27. týden
  • Po 05/07

    Pan Arkadin – Důvěrná zpráva

    Režie → Orson Welles
    Původní název → Mr. Arkadin
    Francie – Španělsko 1955 / CZT / 91 min. / 35 mm
    Hrají → Orson Welles, Robert Arden, Akim Tamiroff

    Petr Král: „Bohatství Wellesových záběrů odráží především napětí mezi jejich komponentami: větší nebo menší razantnost, s níž se těla a věci vpisují do sítě vztahů, jejíž jsou součástí. (…) Celistvost podobně chybí Wellesovu světu samu, jakoby praskal účinkem trvalého napětí, jež v něm vládne. Praskal nebo se aspoň dělil na nesčetné fasety, jako na jednotlivé „přihrádky“ labyrintu. (…) Gesta, dekorace, situace na sebe zároveň navazují a obývají zvláštní přihrádky, oddělené změnami záběrů a jejich úhlů jako hůře či lépe doléhajícími věřejemi nebo jako skleněnými stěnami a hranami. U Wellese je nicméně tato přirozená vlastnost montáže záměrně - a „nepřiměřeně“ - zdůrazněna, až se stává novou kvalitou. Pan Arkadin je pojat jako mozaika zlomků přímo v námětu; postupná setkání vyšetřovatele a jednotlivých svědků, které mají osvětlit identitu záhadného Arkadina, jsou zároveň návštěvy v různých přihrádkách labyrintu. (…) Tím, že se snaží odhalit Arkadinovo tajemství, tak vyšetřovatel zjevuje samo tajemství světa. Lépe: tím, jak v průběhu pátrání spojují různé zlomky světa, před námi Welles i jeho vyšetřovatel toto tajemství přímo vytvářejí. Koláž jako by už jen nenadálým spojením dvou „vzdálených skutečností“ dávala vzniknout neznámé realitě, co syntéze obou svých komponent. (…) Arkadin, ztělesněný samotným Wellesem, tu zároveň tlumočí režisérovu situaci ve vztahu k vlastnímu umění. Když pátráním po sobě pověřuje jiného a zároveň jeho šetření sleduje zblízka, je rovněž Wellesem uvádějícím na plátno své vlastní představy a nakonec i vlastní osobu. Nenabízí tvorba jediný uspokojivý způsob, jak se spatřit v neznámé podobě, prostřednictvím objektu (díla), jenž zároveň svého tvůrce odráží a vzdaluje jej jemu samému?“

    _ _ _

    Petr Král: “Richness of Welles camera takes is mainly reflected by the tension between its components: Relationship-net composed of things and bodies, which impose themselves on it with higher or lesser intensity. (...) There is a lack of holistic conception for Welles world itself, the overwhelming tension is breaking it apart. Broken or divided into many gaps which could be likened to labyrinth “compartments”. (...) Gestures, decorations, and situations are connected while accommodated in these compartments, they are divided by camera takes and angles like badly fitting doors or glass walls and edges. Welles amplifies this natural feature of montage as creating new quality. Mr. Arkadin is a composition of fragments in its original script for radio series. Every single visit to the witnesses who could describe the identity of mysterious Arkadin is equal to visiting these labyrinth compartments. (...) By revealing Arkadin's secrecy the detective reveals also the secrecy of the world. Or - as the inquiry connects these fragments of the world, Welles (and the detective) are creating this mysterium. Arkadin, played by Welles, is a voice communicating director's relationship to his artwork. When he sets an inquiry about his person to another man and closely watches this procedure, he is also introducing the screen with his ideas and finally even him in person. Is there any other way for an artist to see himself than through his creation which reflects its author as well as alienates him from himself?”

  • Út 06/07

    Lovcova noc

    Režie → Charles Laughton
    Původní název → The Night of the Hunter
    USA 1955 / CZT / English friendly / 92 min. / DCP
    Hrají → Robert Mitchum, Lillian Gishová, Shelley Wintersová

    úvodní slovo: Bertrand Schmitt

    Film, který surrealisté prostřednictvím revue Positif vášnivě hájili, k surrealismu skeptičtější redaktoři z konkurenčních Cahiers du cinéma ovšem neméně. „Vůbec nejvíc ohromující filmový aerolit,“ prohlásí Jacques Rivette. Jean-Luc Godard film vsadí do svého opus magnum Příběh(y) filmu. A François Truffaut oslaví Noc lovce ve své knize Filmy mého života coby dílo porušující konvence, což v jeho slovech zní moc pěkně: „Laughton přejíždí na červenou hned několik křižovatek a policajtů (…) v tomto jedinečném filmu.“

    Lovcova noc staví proti sobě dobro a zlo (viz tetování na rukou hlavní postavy), dětskou nevinnost a hrabivost dospělých. Toyen jistě přitahoval tento „iniciační“ a krutý příběh, s nádechem erotismu, v němž děti bojují proti nízkosti a fanatismu a odsuzuje bigotní a puritánskou společnost. Stejně tak jí jistě byla blízká silně stylizovaná a poetická vizuální stránka filmu. Režisér Charles Laughton se v něm vrací k některým aspektům německého expresionistického filmu let dvacátých, ale také k D. W. Griffithovi (kontrastní světla, nadměrné stíny, deformovaná perspektiva (pokoj matky připomínající spíše kapli, schody do sklepa zdůrazňující pocit ohrožení…), onirické zobrazení přírody (dlouhé a pomalé záběry, děti spící v lodičce, která sama „klouže“ po vodě, přičemž scéna je osvícena měsícem), zatímco zvířata jsou naopak zabírána zblízka a jsou nadměrně velká… zkrátka magická příroda, tak jak ji vnímají děti a která má blízko k tomu, jak ji zachycoval Celník Rousseau, jehož malba Toyen během jejího „naivního“ období inspirovala a po celý život ho měla v oblibě (viz Vozíček Toyen, koláž vytvořenou Heislerem k jejím čtyřicátinám, na níž vložil Toyen a její přátele do Celníkova obrazu).

  • St 07/07

    Karabiniéři

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Les Carabiniers
    Francie – Itálie 1962 / CZT / 75 min. / 35 mm
    Hrají → Marino Mase, Albert Juross, Geneviève Galéaová, Catherine Riberoová

    + krátký film
    Válka na východě / 10 min. / 35 mm

    Nejradikálnější z Godardovy rané „modré“ periody jsou Karabiniéři, absurdní protiválečná bajka o dvou prosťáčcích, kteří se nechají naverbovat do války blíže neurčených mocností. Námět pocházel od Roberta Rosselliniho, dodnes jednoho z hlavních zdrojů Godardova estetického uvažování. Lakonická „neotesanost“ nevyprchala z filmu Karabiniéři ani po více než půl století a lze si snadno představit, jak mocně musela zasáhnout první diváky. Německý filmový historik Enno Patalas vzpomíná: „Jeden známý nám přišel sdělit, že Godard natočil úplně hrozný film, takže konečně poznáme, jak jsme se v něm zmýlili. Nechali jsme si tedy s mojí ženou od něj ten strašný film vypravovat, byli to Karabiniéři, a čím déle mluvil, tím víc rostlo naše nadšení.“

  • Čt 08/07

    Bílý pták s černým znamením

    Režie → Jurij Illjenko
    Původní název → Bilyj ptach z čornoju oznakoju
    Ukrajina – SSSR 1971 / CZT / 91 min. / 35 mm
    Hrají → Ivan Mykolajčuk, Bohdan Stupka, Larysa Kadočniková, Jurij Mykolajčuk, Mychajlo Illjenko

    Tři syny chudého zvoníka Lese Dzvonara rozděluje nejen láska k dceři vesnického faráře, ale také jejich politické přesvědčení a státy, ve kterých se, aniž by opustili svou vesnici, ocitají. V době příběhu od roku 1937 do roku 1947 se vláda mění čtyřikrát. Kdo bude pánem těchto hor? Rumuni? Poláci? Sověti, nebo Němci? Z Petra se stane komunista. Orest odejde do hor a přidá se k Ukrajinské povstalecké armádě. Třetí bratr je mobilizován. Štěstí ale v této těžké době nenalezne žádný z nich.

  • Pá 09/07

    Za nás ručí babičky

    Režie → Nana Mčedlidzeová
    Původní název → Didedebi da shvilishvilebi
    Sovětská svaz (Gruzie) 1969 / CZT / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Ketevan Bočorišvili, Mišiko Meschi, Gio Mgeladze

    Děj, jehož průběh ovlivní nejstrašnější konflikt v dějinách, nemusí pro ukázání jeho tragičnosti obsahovat jediný výstřel. V historiografii stejně jako v kinematografii si často klademe otázku, jak se žilo těm, kteří neodešli na frontu, ale zůstali doma. V malé gruzínské vesnici se o děti dočasně starají jejich babičky. Dva malí neposední chlapci tráví dny lumpačením a na sklonku války očekávají své otce. Idylický svět nekonečných dětských příhod usměrňují staré babičky. Život v malé dědině plyne svou samozřejmostí, s humorem a lehkostí vyprávění. Filmařským vrcholem je návrat mužů na koních. Dynamická jezdecká scéna je nabitá hrdinstvím, stvrzuje ale zároveň i osud těch, kteří se konce války nedožili.

  • So 10/07

    Astérix a překvapení pro Caesara

    Režie → Gaëtan Brizzi – Paul Brizzi
    Původní název → Astérix et la surprise de César
    Francie 1985 / český dabing / 70 min. / 35 mm

    K částečnému zřícení římského Kolosea jistě došlo jinak, než jak to líčí francouzský kreslený film režisérské dvojice Paula a a Gaëtana Brizziových Astérix a překvapení pro Caesara: Snímek se však nedovolává historické pravdy. Prostřednictvím dvou pohádkových postaviček jen s humorem vypráví především malým divákům smyšlený příběh ze starověkého Říma.. Představiteli nepoddajných Galů jsou tu malý Astérix a velký Obelix, kteří s věrným psiskem Idefixem procházejí řadou střetnutí s horlivými a Caesarovi oddanými Římany: Na dlouhé cestě za záchranou unesených milenců prožívají nejedno dobrodružství, prokazují svou neohroženost, nedostižný vtip a potřebnou kuráž, jejich účast na oslavách triumfu velkého diktátora v závěru ohromí a překvapí i samotného Caesara.

  • Ne 11/07

    Kouř

    Režie → Tomáš Vorel
    ČR 1990 / English friendly / 89 min. / DCP
    Hrají → Jan Slovák, Lucie Zedníčková, Eva Holubová, David Vávra

    digitálně restaurovaný film

    Mezi filmy, kterými se na sklonku osmdesátých a na začátku devadesátých let prezentovala generace nastupujících filmařů, má Kouř režiséra Tomáše Vorla výjimečné postavení. Ke komedii, která nese podtitul „muzikál totalitního věku“, se jako ke kultovnímu projektu hlásí jak generační současníci tehdy třiatřicetiletého nekonformního tvůrce, tak diváci, kteří v roce 1990 teprve dospívali. Vorel v Kouři vycházel ze svého legendárního krátkého filmu Ing. (1985). Z toho si však celovečerní verze vybírá pouze základní dějovou situaci. Protagonistou vyprávění je idealistický mladý inženýr Miroslav Čáp (Jan Slovák), který nastupuje do prvního zaměstnání s úmyslem co nejlépe vykonávat své pracovní povinnosti. Mirkovi noví kolegové se však prací nezatěžují. Zato mezi nimi bují udavačství, protekce, intriky, podvody, alkoholismus a promiskuita. Mirek odmítá na hru přistoupit a mimoděk tak iniciuje vzpouru proti nekompetentnímu vedení. K „revolučním změnám“ k dobrému jsou však hrdina i autoři filmu skeptičtí… Na scénáři sarkastické komedie o všudypřítomném totalitním „kouři“ s Vorlem spolupracoval Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed, která se prezentovala už v rámci povídkového filmu Pražská 5 (1988). Zatímco představení pěti pražských divadelních společenství probíhalo jako pětice sólových projektů zaštítěných Vorlovou režií, Kouř nabízí celistvý příběh prodchnutý hravě ironickým pohledem na realitu příznačným pro Divadlo Sklep, režisérovu mateřskou scénu. Do filmu se však harmonicky obtiskly i herecké a tvůrčí osobnosti dalších členů Pražské pětky – Pantomimické skupiny Mimóza, Recitační skupiny Vpřed a baletní jednotky Křeč. V obsazení se však objevuje třeba i herec a režisér Jaroslav Dušek z divadla Vizita. Na radikální vizuální podobě filmu se podílel kameraman Martin Duba. Nedílnou součástí Kouře jsou písně Michala Vícha s Tučkovými texty.

  • 28. týden
  • Po 12/07

    Režie Buster Keaton aneb Zen a sen

    USA 1922, 1923 / celkem 86 min. / 35 mm

    projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

    „U Bustera Keatona na mne vždycky působil jeho nezaujatý pohled na lidi, na věci, na život. Smyslem zápasů, které vede, není napravovat křivdy a nespravedlnosti, nehodlá jimi dojímat nebo pohoršovat diváka. Spíš jakoby se mu snažil nabídnou své stanovisko, úplně jinou perspektivu, dá se říci skoro novou filosofii, jiné náboženství, které staví na hlavu a zesměšňuje všechny představy, všechny interpretace, významy a postuláty ražené strnulým a neměnným pojímáním života. Směšný človíček, který vychází přímo ze Zen-buddhismu. Jeho komika je komika snů, v nichž prožíváme veselí, lehkost a směšnost nesmírně hluboce, kde nás popadá velikánský tichý smích nad obrovským a nesmiřitelným kontrastem mezi naším pohledem a tajemstvím věcí.“
    Federico Fellini

    Promítnuty budou snímky Frigo dědicem (My Wifeʼs Relations), Frigo elektrotechnik (The Electric House), Frigo kapitánem (The Love Nest), Frigo v balóně (The Balloonatics) a Frigo a strážníci (Cops).

  • Út 13/07

    Vdaná žena

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → La Femme mariée
    Francie 1964 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Macha Merilová, Philippe Leroy, Roger Leenhardt / hudba: Ludwig van Beethoven

    + krátký film
    Roger Leenhardt / Obrázky z výstavy / Tableaux dʼune exposition / Francie 1962 / 10 min. / 35 mm

    Jako značná část jiných vdaných žen, rozdělila si hlavní hrdinka své relativní štěstí mezi dva muže, manžela a milence (o muži dítěti nemluvě). Z tohoto života vybírá režisér čtyřiadvacetihodinový, nijak zvlášť dramatický „vzorek“. Vedlejší roli novináře, který žije se vzpomínkami na léta strávená v německém koncentračním táboře, hraje významný dokumentarista Roger Leenhardt (režisér našeho předfilmu). Improvizující metodou cinéma vérité natočeným sekvencím a analyticky distancovaným detailům milostných scén dodává přesná montáž soudržnou celistvost a určitou „střídmou krásu“. V Godardově rané tvorbě je Vdaná žena jedním z nejpřesvědčivějších pokusů o smíření zobrazení moderního života s – v pravém slova smyslu – klasickým smyslem pro kompoziční vyrovnanost. V tomto ohledu je i výběr hudby naprosto logický a přesný.

  • St 14/07

    Slovácká Mignon

    Režie → Harely Knoles
    Původní název → The Bohemian Girl
    Velká Británie 1922 / 66 min. / 35 mm
    Hrají → Gladys Cooperová, Ivor Novello, C. Aubrey Smith

    projekce s živým hudebním doprovodem Ireny a Vojtěcha Havlových

    Není to poprvé, kdy autoři anglických stránek Wikipedie dokazují, že netuší, co skrývají sbírky Národního filmového archivu. V případě britského snímku Slovácká Mignon se domnívají, že z původního filmu se údajně dochovalo jen 46 minut. Dochoval se však prakticky celý, jak se můžete přesvědčit v Ponrepu. Exteriéry romance inspirované operou Cikánská dívka M. W. Balfeho a A. Bunna byly natočeny na Slovensku. Zjemnělý beau Ivor Novello, který si zde zahrál hlavní mužskou roli, by pravděpodobně dávno upadl v zapomenutí, kdyby se o čtyři roky později neobjevil v dnes určitě nejslavnějším ze všech britských němých filmů – ve snímku Alfreda Hitchcocka Příšerný host.

    + krátké filmy
    Stará bota pro štěstí / 5 min. / 35 mm
    Vývoj žáby / 7 min. / 35 mm
    Niagara v zimě / 5 min. / 35 mm
    Velká Británie 1920 / celkem 18 min. / 35 mm

  • Čt 15/07

    Undine

    Režie → Christian Petzold
    Původní název → Undine
    Německo – Francie 2020 / CZT / 90 min. / DCP
    Hrají → Paula Beerová, Franz Rogowski, Maryam Zaree, Jacob Matschenz

    „Poezie neschopná proniknout k mýtu, ať vyhlásí bankrot.“
    Hermann Broch

    Undine je historička, která přednáší o městské výstavbě Berlína. Když ji však opustí muž, kterého miluje, dostihne ji starý mýtus. Jako Rusalka musí zabít muže, který ji zradil, a vrátit se do vody. Nečekaně potkává profesionálního potápěče Christopha a zamiluje se do něj. Je to nová, šťastná a čistá láska, naplněná zvídavostí a důvěrou. Když ale Christoph začne cítit, že Undine před něčím utíká, přiměje ji to postavit svému prokletí jednou provždy.

  • Pá 16/07

    Tranzit

    Režie → Christian Petzold
    Původní název → Transit
    Německo – Francie 2018 / CZT / 101 min. / DCP
    Hrají → Franz Rogowski, Paula Beerová, Godehard Giese, Matthias Brandt

    Christian Petzold ve filmu Tranzit prozkoumává fantomy evropské migrace a identity. Příběh z doby německé okupace Francie zasazuje do současných reálií. Hlavní postavou filmu je Georg, který postupně přijímá totožnost lidí, s nimiž ho tragické okolnosti seznamují. To mu sice umožňuje dostat víza a odplout jednou z posledních lodí, které Marseille opouštějí, ale spolu s tím na sebe bere i některé tíživé důsledky. V Marseille totiž nachází „svou“ ženu, kterou zná jen z dopisu. Vezme na sebe s novou identitou i nový vztah a novou budoucnost?

  • So 17/07

    FREM

    Režie → Viera Čákanyová
    ČR – Slovensko 2019 / 73 min. / DCP

    Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení.

    „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“
    Viera Čákanyová

  • Ne 18/07

    Bílá na bílé

    Režie → Viera Čákanyová
    ČR – Slovensko 2020 / 74 min / DCP

    Videodeník slovenské režisérky Viery Čákanyové z Antarktidy vznikal při natáčení jejího oceňovaného filmu FREM. Silná osobní zpověď nastoluje kromě environmentálního tématu i pochyby o vlastním konání.

    V roce 2017 strávila slovenská režisérka Viera Čákanyová několik týdnů na polské antarktické stanici. Uvrhnutá do jednotvárného, osamělého života v extrémních podmínkách, chatuje s umělou inteligencí, vede úvahy o smyslu umění i života, prochází se neposkvrněnou antarktickou přírodou a především natáčí. Jako pozorovatelka měnící se antarktické krajiny podává svědectví o tom, o čem sama příroda promluvit nemůže. Čím déle se Viera na Antarktidě nachází, tím více se napojuje na tamní podnebí, na přírodu, uklidňuje se její mysl. „Nikde jinde jsem neměla natolik intenzivní pocit, že jsem naživu,“ přiznává režisérka ve snímku, který vyhrál cenu Opus Bonum na MFDF v Jihlavě.

  • 29. týden
  • Po 19/07

    Frigo jako Sherlock Holmes + Frigo plave

    Režie → Buster Keaton
    Původní název → Sherlock, Jr. + The Navigator
    USA 1924 / celkem 87 min. / 35 mm
    Hrají → Buster Keaton, Kathryn McGuireová, Joseph Keaton, Ward Crane / Buster Keaton, Kathryn McGuireová, Frederick Vroom, Noble Johnson

    projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

    „Za největšího z amerických režisérů považuji Bustera Keatona. Vždycky, když některý z jeho filmů vidím, učím se nové věci: jeho režie je rytmizovaná jako hudba, jeho vztah k dekoracím i ke krajinám mimořádný. A k tomu on sám, jeho lidská křehkost, jeho tělesné performance! Obdivuju tu sofistikovanost, jíž dosáhl němý film před zabrzděním, které pak přinesl zvuk.“
    Jim Jarmusch (březen 2021)

  • Út 20/07

    Král králů

    Režie → Cecil B. DeMille
    Původní název → The King of Kings
    USA 1927 / CZT / English friendly / 85 min. / 35 mm
    Hrají → H. B. Warner, Dorothy Cumming, Ernest Torrence

    projekce s živým hudebním doprovodem Ireny a Vojtěcha Havlových

    „Hora Kalvarie, kterou bylo nutno do detailů postaviti v atelieru, je největší stavbou tohoto druhu. Je konstruována tak, že pomocí elektrických tlačítek lze každou částí hory libovolně pohybovati.“ I takto lákal na film Král králů dobový reklamní leták. Biblická témata byla velmi oblíbená již od prvních let kinematografie, vzpomeňme třeba na slavné natáčení v šumavských Hořicích. V Hollywoodu dvacátých let pak získal na biblická témata téměř monopol režisér Cecil B. DeMille. Jeho verze pašijového příběhu je především velkým vizuálním spektáklem obratně lavírujícím mezi důstojným ztvárněním „největšího příběhu všech dob“ a estetikou barvotiskového katolického kýče. V době svého uvedení byl film v českém katolickém prostředí nadšeně přijat a například malá venkovská kina zřízená katolickou tělocvičnou jednotou Orel zažívala při uvedení Krále králů dny své největší slávy.

  • St 21/07

    Výlet do přírody

    Režie → Jean Renoir
    Původní název → Une partie de campagne
    Francie 1936 / CZT / 38 min. / 35 mm
    Hrají → Sylvia Batailleová, Jacques Brunius, Georges Darnoux, Jean Renoir, Jane Markenová, Henri Cartier-Bresson

    Lístek na toto představení platí také na projekci následujícího filmu Na palubu!

    Renoirova poetika se málokomu otevírá hned napoprvé, až na jednu výjimku. Tou je Výlet do přírody, hostina pro smysly všeho druhu (Renoir tu příznačně sám vystupuje ve vedlejší roli patrona zájezdního hostince!) a jejich oslava. Film, který si diváka obejme a divák na konci lituje jedině, že to celé trvalo necelých čtyřicet minut. Krátkou délku filmu a jeho o deset let opožděnou premiéru zavinily finanční problémy, ale vynucená stručnost jenom podtrhla základní téma: pomíjivost štěstí a přírodního i lidského léta. Jacques Becker, který bděl nad konečným sestřihem, byl po mnohaleté práci po Mistrově boku zárukou věrnosti původním intencím, takže vznikl film, jehož zastánci přísahají, že v něm „nechybí ani minuta“. Pro historiky v sobě skrývá Výlet do přírody určité riziko, protože názvem, syžetem i některými motivy (scéna na houpačce v duchu obrazů Augusta Renoira – a před ním již Fragonarda) svádí k automatickému chápaní Jeana Renoira jako filmového impresionisty, jdoucího v otcových stopách. Pro pochopení Renoirova celkového díla je toto srovnání spíše ošidné, opojení impresionistickým „plynutím“ není samo o sobě zárukou pro pochopení více „pozemského“ kouzla Zločinu pana Langa nebo Toniho... Adaptace Maupassantova Výletu do přírody není ani evokací literatury, ani malířství, ale FILMEM, proti němuž se ukázal čas jako naprosto bezmocný. Nepochopitelný zázrak.


    Na palubu!

    Režie → Guillaume Brac
    Původní název → À lʼabordage
    Francie 2020 / CZT / 95 min. / DCP
    Hrají → Éric Nantchouang, Salif Cissé, Édouard Sulpice, Asma Messaoudene

    Na palubu!, nenápadný mistrovský film Guillauma Braca ještě stihl premiérové uvedení na loňském Berlinale, hned poté přišla pohroma jménem Covid. Rok a půl trvalo, než se jeden z nejlepších filmů roku 2020 dočkal širší mezinárodní kinodistribuce. V červenci 2021 je z něj už bezmála snímek historický. Film, u nějž si člověk řekne: ano, takhle jsme směli zažívat letní měsíce před pandemií, takto svobodně jsme se mohli pohybovat, být spolu, hádat se... A „zahákovat“ (koho, co). Francouzské slovo abordage je možné číst, stejně jako české „zahákování“, ve vícero významech, včetně toho milostného. (Český distribuční název je, jako většinou, poněkud prostší.)

    „Co mi dalo chuť dělat filmy: vyjít ven, zachytit světlo, vylákat život, z určitého prostoru či okamžiku vymámit jeho kouzlo. Někdy si říkám, že něco krásnějšího, než je Výlet do přírody, snad nikdy za celé dějiny filmu nevzniklo. Jak je možné, aby jeden tak krátký film v sobě soustředil tolik nádherných věcí?
    Pro Na palubu! nebyl Výlet do přírody záměrnou inspirací; je to prostě film, jaký člověku nejde z mysli. Jsem posedlý emocemi a pocity, jaké se dostaví, jakmile opustíme všednodennost.
    I tam, kde něco zbabrají, zůstává Renoir na straně svých hrdinů. Tahle jeho demokratičnost, tenhle přístup mne oslovuje moc.“
    Guillaume Brac (březen 2021)

    Renoirův ani ne čtyřicetiminutový klasický film promítneme v Ponrepu bezprostředně před Bracovým „výletem do přírody“.

  • Čt 22/07

    Synonyma

    Režie → Nadav Lapid
    Původní název → Synonymes
    Izrael – Francie 2018 / CZT / 123 min. / DCP
    Hrají → Tom Mercier, Quentin Dolmaire, Louise Chevillotteová

    Berlinale 2019 – Zlatý medvěd za nejlepší film
    Yoav má za sebou roky velmi náročné povinné vojenské služby ve své rodné zemi. Teď odchází, pln zuřivé nenávisti ke své vlasti – k Izraeli – do Paříže. Tam chce začít – a také začne, nahý jako nemluvně, tak se to přece patří – úplně novou existenci. Takový je v kostce celý syžet filmu. To by ale ze Synonym ještě nedělalo uměleckou událost – určitě největší z těch, které přinesl poslední předpandemický rok 2019. Jako každé opravdové mistrovské dílo se nedá převyprávět, nelze ho k ničemu přirovnat, je to ohňostroj nápadů, sršící do všech směrů a zasahující naše oči stejně silně jako naši inteligenci nebo naše srdce. O bránici nemluvě.

    „Kinematografie umožňuje… Ne, kinematografie po nás vyžaduje, abychom se přimknuli k těm, kdo stojí na nesprávné straně. Co mi jde na nervy, jsou filmy správné. Co ty mi můžou povědět? Čím správnější film je, tím míň mne jeho argumenty přesvědčí. Mnohem zajímavějším výchozím bodem bude, když se solidarizuji s těmi, kdo nemají pravdu. Aniž bych pak začal tvrdit, že ji vlastně mají. Nebo že žádná pravda neexistuje, takový relativismus rozhodně odmítám.
    Názory dobré či špatné, důvody dobré či špatné: to všechno je materiál, a tak s ním i pracuju. Vezmeš materiál BÝT V NEPRÁVU a přidáš k němu třeba překrásné rámování, což je taky materiál, jen jiného typu. Jeden materiál nevymaže druhý, ale vytvoří spolu cosi třetího. Je to syntéza dialektická, ovšemže ne v ideologickém smyslu. Jen způsob, jen pokus, jak dovolit pravdivé esenci bytí, aby na plátně existovala.“
    Nadav Lapid

  • Pá 23/07

    O nekonečnu

    Režie → Roy Andersson
    Původní název → Om det oändliga
    Švédsko – Německo – Norsko 2019 / CZT / 76 min. / DCP
    Hrají → Tatiana Delaunay, Martin Serner, Bengt Bergius

    Úvaha o lidském životě v celé jeho kráse a krutosti, nádheře a všednosti. Bezvýznamné okamžiky nabývají na stejné důležitosti jako dějinné události: dvojice se vznáší nad válkou zničeným Kolínem, cestou na narozeninovou oslavu se otec zastaví, aby v hustém dešti zavázal dceři tkaničku, náctileté dívky tančí před klubem, poražená armáda pochoduje do tábora pro válečné zajatce. Óda a žalozpěv současně. Kaleidoskop všeho, co je věčně lidské, nekonečný příběh zranitelnosti bytí.

  • 30. týden
  • Po 26/07

    Lidé z Värmländu + Cirkus Diomedes

    / projekce s živým hudebním doprovodem

    Lidé z Värmländu / Värmlänningarna
    režie: Eric A. Petschler
    hrají: Carl Sjögren, Gustaf Ranft, Anna Diedrichová
    Švédsko 1921 / CZT / 52 min. / 35 mm
    Příběh milenců ze švédského venkova z 19. století podle už dříve dvakrát (a poté ještě několikrát) zfilmované divadelní hry F. A. Dahlgrena.

    Cirkus Diomedes / La Cintura delle Amazzoni
    režie: Mario Guaita-Ausonia
    hrají: Mario Guaita-Ausonia, Elsa Zara, Felice Carena
    Itálie 1920 / CZT / 58 min. / 35 mm
    Cirkus Diomedes je komedie o sérii utkání mezi antikizujícím mužským sportovním klubem Heraklyd a ženským klubem s ještě výmluvnějším názvem: Amazonky.
    Film pokládaný dlouho za ztracený, „ve skutečnosti ale v dokonalé kondici, ve sbírkách Národního filmového archivu“, jak poznamenala Mariann Lewinská v anotaci pro loňský festival Cinema Ritrovato v Bologni. O restaurování původní barevné (virážované) podoby filmu se jako v řadě jiných případů postaral Jan Ledecký z Lysé nad Labem.
    Švédský i italský snímek promítneme v Ponrepu poprvé.

    Živý hudební doprovod Petr Vrba.



    Bláznivý Petříček

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Pierrot le fou
    Francie 1965 / CZT / 101 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Paul Belmondo, Anna Karina, Dirk Sanders, Sam Fuller

    Zapůjčená kopie filmu Nová vlna bohužel – nikoli naší vinou – nedorazí do Ponrepa včas na dnešní projekci. Náhradní termín zveřejníme co nejdříve.
    Dnes ve 20:30 promítneme kopii Godardova Bláznivého Petříčka – filmu, který řada z vás nemohla v Ponrepu v červnu zhlédnout, neboť proticovidová opatření nedovolovala plné obsazení sálu.


    Už se opět našla!
    Co? Věčnost.
    Jsou to moře, zašlá
    se sluncem.
    Arthur Rimbaud

    První slovo je: Velázquez. Vzápětí se objeví Petříček, ale je to vlastně Ferdinand a… vypadá jako Belmondo. Zamiluje se – a není divu! – do Anny Kariny, která se tu jmenuje Marianne a příjmení dostala po Renoirovi. Úkolu povědět nám, co se vlastně skrývá za slovem kinematografie, se zhostí muž jménem Sam Fuller. A pak už může cesta začít. Cesta s cílem, jejž neomylně vytyčil básník, který vešel do dějin jako „prokletý“.

  • Út 27/07

    Píseň o Bernadettě

    Režie → Henry King
    Původní název → The Song of Bernadette
    USA 1943 / CZT / English friendly / 121 min. / 35 mm
    Hrají → Jennifer Jonesová, William Eythe, Charles Bickford, Vincent Price

    Když Franz Werfel prchal před nacistickým režimem přes Francii do Portulgalska a pak dál do Ameriky, ocitl se na několik dní v pyrenejském městě Lourdy. Učinil zde slib, že pokud se mu podaří dostat se v pořádku z Evropy, napíše knihu o Bernadettě Soubirousové a zázračných mariánských zjevení, kterých se jí zde v polovině 19. století dostalo. Krátce po vydání knihy koupila práva na zfilmování hollywoodská společnost Twentieth Century-Fox Film. Vznikl pozoruhodný snímek. Hollywoodské mašinérii se v podstatě podařilo z filmu odstranit veškeré stopy po transcendentnu i mystice. Dlouhá stopáž filmu, bezchybně odvedená řemeslná práce i angažmá hereckých hvězd – to vše dokázalo vytvořit bezpochyby důstojnou a velkolepou podívanou. Doslovnost a marná snaha zobrazit nezobrazitelné však film usvědčují z nepochopení pravé podstaty celého příběhu.

  • St 28/07

    Jitro

    Režie → Mladomir Puriša Djordjević
    Původní název → Jutro
    Jugoslávie 1967 / CZT / 75 min. / 35 mm
    Hrají → Ljubiša Samardžić, Neda Arnerićová, Milena Dravićová

    Mladomir Puriša Djordjević patří k nejvýraznějším osobnostem nového jugoslávského filmu. V rozmezí čtyř let natočil tento účastník národněosvobozeneckého hnutí filmařsky mimořádnou trilogii (resp. tetralogii) odehrávající se postupně během druhé světové války a několik let po ní. Prostřednictvím hlavních postav sleduje klíčové období své země formující se ke své socialistické budoucnosti. Na rozdíl od oficiální ideologie posilované epickými partyzánskými filmy však Djordjević tento idealizovaný výklad problematizuje. Ve snímku Jitro napadá především vnucovanou představu o zlých Němcích (fašistech) a dobrých Jugoslávcích (antifašistech). Předposlední část série se odehrává během pouhých dvou dní: posledního válečného a prvního mírového. Vyhlášení klidu ovšem neznamená konec utrpení a zabíjení. Snímek byl uváděn v soutěži benátského filmového festivalu, kde byl za svůj herecký výkon v hlavní roli oceněn Ljubiša Samardžić.

  • Čt 29/07

    Dítě ostrova a tři krátké filmy

    / projekce s živým hudebním doprovodem Michala Worka

    Bible / La Sacra Biblie
    režie: Pier Antonio Gariazzo – Armando Vey
    Itálie 1920 / 15 min. / 35 mm
    Základní starozákonní výjevy v dochovaných záběrech z italského, původně víc než hodinového snímku.

    Galilejský / Der Galiläer
    režie: Dimitri Buchowetzki
    Německo 1921 / 25 min. / 35 mm
    Ve snímku vystoupili představitelé z proslulých pašijových her v bavorském Oberammergau, které existovaly už od 17. století.

    Duše rostliny / Die Seele der Pflanze
    režie: W. Noelle
    Německo 1922 / 5 min. / 35 mm
    Krátký barevně virážovaný film.

    Dítě ostrova / LʼIsola e il continente
    režie: Gennaro Righelli
    hrají: Maria Jacobini, Carlo Benetti, Ida Carloni-Talli
    Itálie 1922 / 50 min. / 35 mm
    V malé vesnici na Sardinii žije Cainà, nespoutaná dívka, která nesnáší domácí práce a nejraději se toulá po horách. Touží odejít z ostrova a poznat život na pevnině. Film Dítě ostrova není jen obrazem tradičních životních způsobů víceméně uzavřené společnosti na středomořském ostrově či detailní etnografickou sondou, ale především tragickým dramatem mladé ženy, v němž nemalou roli hraje drsná krajina Sardinie.



    Annette

    Režie → Leos Carax
    Původní název → Annette
    Francie 2021 / CZT / 140 min. / DCP
    Hrají → Adam Driver, Marion Cotillardová, Simon Helberg

    Cannes 2021 – Cena za nejlepší režii

    So may we start?
    So may we start?
    High time to start!
    (One, two, three, four!)

    Weʼve fashioned a world, a world built just for you
    A tale of songs and fury with no taboo
    Weʼll sing and die for you, yes, in minor keys
    And if you want us to kill too we may agree

  • Pá 30/07

    Nit z přízraků

    Režie → Paul Thomas Anderson
    Původní název → Phantom Thread
    USA 2017 / CZT / English friendly / 115 min. / DCP
    Hrají → Vicky Kriepsová, Daniel Day-Lewis, Lesley Manvilleová

    Daniel Day-Lewis v roli módního návrháře Reynoldse Woodcocka v dynamické éře obrozujícího se poválečného Londýna. Zatím poslední dílo perfekcionistického tvůrce filmů Až na krev (2007) nebo Skrytá vada (2014).

    With his latest Phantom Thread (2017), Paul Thomas Anderson's quite accentuated formal perfectionism (perfectionism that journalists insistently keep referring to) finds itself wrapped into a heartfelt love poem that breathes with warmth balancing between farce and humor. In contrast to Anderson's Punch-Drunk Love (2002) with its volatile, almost mindless electric tempo of a 50's Hollywood musical that keeps intensity always on a high note without actually breaking into songs, the richly psychological and mysterious melodrama of Phantom Thread is between Hitchcock and Kubrick in its formal and narrative design accompanied by Johnny Greenwood's elegantly baroque score (largely inspired by Glenn Gould's Bach recordings) that at times is suffocating in its refinement. Hand-made costumes and interiors and the old-fashioned luxury of a 35mm film (P.T.A. being the cinematographer of his own film) contribute to Phantom Thread's refined and elegant and at the same time accentuated to the point of being slightly obsessive yet very romantic, subtle, and outlandish world.
    "On the contrary to previous P.T.A.'s films with the likes of Master (2012) where the camera seemed to prefer sparse compositions and half-empty landscapes, the cinematography of Phantom Thread largely consists of interiors and close-ups that allow in detail to examine facial expressions or else, magnificent fabrics from which Woodcock sews haute couture; lens closely studies the very texture itself and it becomes clear why Anderson prefers tactile film to an incorporeal, intangible digital. The atmosphere of a London mansion in which the protagonist lives and works often reminds again of Hitchcock (Anderson himself saying that his film feels most closely to Hitchcock's Rebecca and Vertigo) whose heroes were often forced to coexist in confined spaces, or of George Cukor's Gaslight (1944) - in the same way, Anderson explores the dynamics of family or near-family relationships that even though always exist between people living on the same territory, yet is formed in a different pattern in each individual case." - Andrei Kartashev