Program

06/2020 (Změnit)
  • 24. týden
  • Po 08/06

    Piknik

    Režie → Vladimír Sís – Ladislav Smoček
    ČSR 1967 / 67 min. / 35 mm
    Hrají → Pavel Landovský, Jiří Hálek, Josef Somr, Miroslav Macháček, Milan Sandhaus

    Pětice amerických vojáků se prodírá tropickou džunglí, aby zjistila, jestli se na ostrově skrývají Japonci. Strach a tíseň z všudypřítomného nebezpečí vyvolává mezi nimi konflikty, podezřívavost narůstá a na místě jako stvořeném pro piknik se strhává drama… Filmový přepis úspěšného divadelního představení režiséra, dramaturga a scenáristy pražského Činoherního klubu Ladislava Smočka. Dodnes jedinečný protiválečný černobílý film připomíná obdobný britský snímek Pahorek Sidneyho Lumeta z roku 1965. V hereckém ansámblu – v čele s Pavlem Landovským – se sešli představitelé vystupující ve zmíněné divadelní hře. Kamera Stanislava Miloty objevující velké naturalistické detaily a niterná hudební kompozice Jana Klusáka zvýrazňují psychologické napětí „povídky z pralesa“, jak zněl poněkud matoucí dobový slogan k filmu.

  • Út 09/06

    Moje noc u Maud

    Režie → Éric Rohmer
    Původní název → Ma nuit chez Maud
    Francie 1968 / CZT / 102 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Louis Trintignant, Françoise Fabianová, Marie-Christine Barraultová

    Čtvrtá část z cyklu Šest morálních povídek, který vznikal v letech 1962–1971. Uprostřed zimy se prokřehlý, ale zásadový Jean-Louis Trintignant (obsazení „hvězdného“ herce je v Rohmerově tvorbě výjimkou) ocitá mezi dvěma ohni, dvěma naprosto rozdílnými ženami a životními postoji. Éric Rohmer: „V Mé noci u Maud se cituje mnoho věcí, hlavně Blaise Pascal, dokonce se tam vezme z knihovny jeho kniha, čte se z ní a komentuje se. Pro příběh je to zásadní. Napadlo mne to mimochodem teprve dost pozdě. V příběhu, jak jsem ho původně napsal, se Pascal vůbec nevyskytoval, vůbec také nebyla řeč o křesťanství, filosofii, marxismu. Byla to jednoduše historka o někom, kdo byl nucen přespat u ženy, během minulé války – nemohl jít domů kvůli zatemnění. Celý příběh byl zpočátku jiný.“ Výsledný film, přesazený z válečné doby do šedesátých let, zůstává pro mnohé nejlepším dílem Érika Rohmera, v každém případě je to jedna z nejinteligentnějších meditací o lásce, jaké kdy byly natočeny.

  • St 10/06

    Soukromá vichřice

    Režie → Hynek Bočan
    ČSR 1967 / 92 min.
    Hrají → Pavel Landovský, Daniela Kolářová, Josef Somr

    Josef Škvorecký hodnotí novelu svého spisovatelského kolegy Vladimíra Párala jako "vysoce experimentální dílo, ovlivněné trochu francouzským roman-nouveau, ale velmi osobité. Složením textu z opakujících se a nepatrně varírovaných částic (dialogů, charakteristik, odstavců) docílil Páral dojmu mechanické monotónie moderního života, která pomalu ale jistě umrtvuje vše včetně sexuálního života." Film zachovává tuto myšlenku, nezachovává experimentální styl. Chce být a v dobrém smyslu je: divácký. Za tímto účelem vpouští režisér do arény herecké zvíře, které nás nikdy nezklamalo (až do svého odchodu v polovině října) a bez nějž tu bude smutno.

    „Tady jako by se obtiskly do jeho „schizofrenního“ herectví výrazné, byť ztlumené stopy jeho hejtmana z Gogolova Revizora v Činoherním klubu, z Landovského nejpopulárnější divadelní role. Jeho hejtman také nenávidí revizora a stejně tak mu podlézá. Hraje v rychlých přechodech své zmrzlé úsměvy, dévotní úslužnost s mnoha úklonami, nakvašeně cedí skrz zuby strategické pokyny ke svým stejně poníženým druhům, a současně ho drtí sotva potlačovaný strach i vztek (…). Postava, která je v úzkých, chce a nesmí, výbojná a ukřivděná, to je zdroj Landovského proměnlivé komiky, nejenom té drastické, jak by se při povrchní vzpomínce mohlo říci. Tolikrát spoutaný dramatickou situací, a přece bytostně nespoutatelný – tato syrová svoboda, to byla Landovského úloha v duši Činoherního klubu. Nikdy se jí nezpronevěřil. Do filmu pronikla jen v malých stopách.“ Jiří Cieslar


    Sedm samurajů

    Režie → Akira Kurosawa
    Původní název → Šičinin no Samurai
    Japonsko 1954 / CZT / 101 min. / 35 mm
    Hrají → Takaši Šimura, Toširó Mifune, Jošio Inaba, Seidži Mijaguč

    Být samurajem předpokládalo vedle síly také smysl pro spravedlnost a čest. Drama Sedm samurajů situoval Akira Kurosawa do 16. století, kdy již zchudlí příslušníci této staré japonské válečné šlechty bloudili zemí a na starou slávu mohli jen vzpomínat. Ti, kteří se rozhodli bránit úrodu vesničanů proti přesile loupežné bandy, však dosud nezapomněli na dávné zásady svého stavu, na povinnost postavit se proti bezpráví. Režisér při zachování všech atributů japonské historické látky vytvořil přesvědčivé a dramatické dílo, které Kurosawovi vyneslo v roce 1955 dalšího Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.

  • Čt 11/06

    Spalovač mrtvol

    Režie → Juraj Herz
    ČSR 1968 / English friendly / 99 min. / DCP
    Hrají → Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vodnič

    Digitálně restaurovaný film.

    „Něžná,“ řekl pan Karel Kopfrkingl své krásné černovlasé ženě na prahu pavilónu dravců a lehký předjarní větřík mu provál vlasy, „tak jsme zase zde. Zde na tom drahém, požehnaném místě, kde jsme se před sedmnácti léty seznámili. Jestlipak si, Lakmé, vůbec ještě vzpomínáš, před kým to bylo?“ Příznačný styl promluvy hlavního hrdiny románu Spalovač mrtvol Ladislava Fukse.
    Herzova filmová adaptace neodmyslitelně prolnula s dikcí a hereckým projevem Rudolfa Hrušínského. Groteskně hororová studie charakteru posedlého mocí vyzněla v době svého uvedení, v březnu 1969, s ohledem na aktuální politické a společenské okolnosti ještě intenzivněji jako alegorie zákeřnosti konformismu, a několik týdnů po premiéře byl tedy film stažen z kin.

    Kopfrkingl enjoys his job at a crematorium in Czechoslovakia in the late 1930s. He likes reading the Tibetan book of the dead, and espouses the view that cremation relieves earthly suffering. At a reception, he meets Reineke, with whom he fought for Austria in the first World War. Reineke convinces Kopfrkingl to emphasize his supposedly German heritage, including sending his timid son to the German school. Reineke then suggests that Kopfrkingl's half-Jewish wife is holding back his advancement in his job.
    A digitally restored version of famous Czechoslovak New Wave diamond with unique cinematography by DOP Stanislav Milota who passed away recently and this screening is a tribute to his mastership.

  • Pá 12/06

    Eugene O´Neill: Cesta dlouhého dne do noci (záznam divadelní hry z archivu ČK)

    V roce 1978 uvedl Ladislav Smoček dílo amerického dramatika a nositele Nobelovy ceny Eugena O´Neilla. Cesta dlouhého dne do noci je autobiografickou hrou, hlubokou zpovědí básníkova nitra, jež se odvážilo vstoupit do nejtíživějších momentů rodinných vztahů, kdy si matka po měsících léčby znovu vzala morfium a on sám se dozvěděl o své tuberkuloze. Ladislav Smoček do role Mary Tyronové obsadil Jiřinu Třebickou, jejího muže, stárnoucího herce Jamese Tyrona hrál Josef Somr a staršího syna Jamieho Petr Čepek. Josefu Abrhámovi byla svěřena role syna Edmunda, který ve hře představuje Eugena O´Neilla. Služtičku Kathleen hrála s jemným komediálním odlehčením Libuše Šafránková. Přestože záznam není po technické stránce dokonalý, zůstává dokladem mistrovství herců Činoherního klubu.
    „Somr do herectví Činoherního klubu i českého filmu vnesl svou až chameleonskou schopnost přivlastnit si i naprosto odlišné typy, bezbranné, zoufalé vyděděnce (k strašné smrti odsouzený mnich ve Vláčilově Údolí včel) i protřelé kmány. Byl hercem tragického dramatu i komedie (…). Po odchodu z Činoherního klubu byl pokládán za herce všech možností, ale to znamenalo lesk i bídu pro jeho pomalu rozpouštěnou osobitost,“ píše Jiří Cieslar o nesmělém herci s „neuvěřitelně odlišnou tváří“, kterého pro film ještě před angažmá v Činoherním klubu objevil v roli asistenta režie mladý Juraj Herz.

    Vstup volný.

  • So 13/06

    Karel, já a ty

    Režie → Bohdan Karásek
    ČR 2018 / English friendly / 111 min. / DCP
    Hrají → Jenovéfa Boková, Miroslav Faderholz, Miloslav König

    Saša odchází od manžela a útočiště nachází u Dušana. Oba se snaží zorientovat ve svých vztazích a v tápání jsou si navzájem oporou. Režisér Bohdan Karásek klade ve svém celovečerním debutu důraz na přirozené, subtilně humorné dialogy a dokazuje, že limity nezávislé tvorby lze obrátit ve svůj prospěch.

  • Ne 14/06

    Cutterova cesta

    Režie → Ivan Passer
    Původní název → Cutter’s Way
    USA 1981 / CZT / English friendly / 109 min. / HD
    Hrají → Jeff Bridges, John Heard, Lisa Eichhornová

    Válečný veterán Alex Cutter se na vlastní pěst vydává hledat vraha mladé dívky, neboť z této vraždy je obviněn jeho kamarád Richard Bone.

    „Znám jen málo filmařů, u nichž by tak jako u Passera každý záběr, každý pohyb kamery, každá jedinečná konstelace osvětlení, hry herců, barev a dějového rámce hovořily - daleko za pouhým příběhem - o tom podstatném: o noci pod kůží, o tichu dalekého hedvábí, o úleku krve před mrazivou modří měst.

    Je pravda, že zatímco dobrodružné touhy jeho hrdinů ústí do prázdna, Passer odhaluje netušené poklady v jejich nejvšednějších gestech. V Cutterově cestě stejně jako v Intimním osvětlení nespočívá poslání filmu jen v jeho příběhu, ale i v nespočetných každodenních detailech, které ho skládají, včetně těch prázdných ploch a chvil ticha, jejichž pleť dovede Passer tak rozzářit. Spíš než když vjede na zahradu na koni, shrnuje tak Alex (Cutter) passerovskou metafysiku ve chvíli, kdy tu – navzdory svým berlím – běhá zběsile po vlastních, s beznadějným elánem, v němž lze číst i všechnu nenávist k jeho ochromenému tělu. Stejně jako jinde je zázračno v této nezapomenutelné scéně o to víc přítomné, že je transformací – překonáním – nejtíživější skutečnosti.“
    Petr Král

    „Cutterovu cestu jsem natočil jako intimní film, vůbec jsem netušil, že by mohl mít takový ohlas. Prakticky dodneška neuplyne týden, aby se mnou o něm někdo v Americe nemluvil. Dokonce když jsem učil na univerzitě v Tel Avivu, tamní šéf školy mi řekl, jak ho Cutterova cesta ovlivnila. Po návratu z vojny nevěděl, co má dělat, byl ve velké depresi. Potom viděl tento film, ve kterém našel sobě podobný osud, protože sám přišel ve válce o nohu, a zaujal ho natolik, že se rozhodl věnovat filmu. Když jsem nedávno Cutterovu cestu viděl, úplně mě vyděsilo, jak je ten film depresivní.“ Ivan Passer

    Projekce se uskuteční pod záštitou Velvyslanectví USA v České republice.

    předfilm: Saša Gedeon uvádí svůj film Ivan Passer z cyklu GEN: Galerie elity národa ČR 1993 / 15 min. / HD

    „Zajímají mě filmy, ve kterých je filmařina spojená s něčím, co je mimo film, když se v něm nějak projeví znalost prostředí a charakterů, a taky citový vztah tvůrců k tomu, co se děje před kamerou, ke svým postavám. Chci se z filmu dozvědět taky něco o lidech za kamerou. Nemusí jít přímo o osobní, autorskou výpověď, spíš jde o určitý přístup k filmu jako takovému. Film je jen jedním z prostředků, jak bádat o lidské existenci. Tato jeho možnost mě bavila vždycky víc než kouzla s filmovým jazykem. Filmové kouzlení samo o sobě je jen taková akrobatika, jako když se díváte na eskamotéra, bavíte se, ale hned po skončení produkce na to zapomenete. Filmový jazyk mě zajímal vždycky jen ve spojení s nějakou výpovědí.“
    Ivan Passer

  • 25. týden
  • Po 15/06

    Hotel pro cizince

    Režie → Antonín Máša
    ČSR 1966 / 99 min. / 35mm
    Hrají → Petr Čepek, Táňa Fischerová, Josef Somr, Jiřina Jirásková, Evald Schorm, Jiří Hrzán

    „Život a smrt, slasti, muka a trýzeň lásky, naděje a zklamání, veselost a nostalgie, mladost a stáří, lehkomyslnost a smrtelná vážnost, umění žít a vychutnávat si život anebo náklonnost k podlehnutí a pasivitě – všechny tyto ,souběžnice‘ lidského života uvádí Máša na plátno jako hlavní hrdiny. Jsou to ,dramatické vzpruhy‘ pro děj-neděj, který předvádějí divná individua, která se najednou v létě setkají ve venkovském hotelu se symbolickým názvem Svět. Tyto hrdiny snad ani není možné charakterizovat, protože jsou to jen filmové stíny, vytvořené autorovou fantazií a zhmotněné jen jejich projekcí na filmové plátno. Je zbytečné zařazovat je podle klíče ,odrazu života‘ anebo je dávat do souvislosti s realitou. To tu neexistuje, stejně jako to neexistuje u Jana Němce v Mučednících lásky, u Věry Chytilové v Sedmikráskách nebo ve filmech Pavla Juráčka. Jestliže však hledáme pouto se skutečností – tak ho najdeme v pocitové, emotivně-poetické rovině, kde můžeme pochopit pravidla hry a vyladíme se na ně, anebo nám autorské poselství filmu unikne.“ Galina Kopaněvová

  • Út 16/06

    Pilotova žena aneb Nelze myslet na nic

    Režie → Éric Rohmer
    Původní název → La femme de l’aviateur ou „On ne saurait penser a rien“
    Francie 1980 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Marie Rivièreová, Matthieu Carrière, Philippe Marlaud, Fabrice Luchini

    Ve filmové tvorbě Érika Rohmera se můžeme velice rychle zorientovat, protože ji její autor přehledně komponoval (po vzoru Balzakovy Lidské komedie). Pilotova žena z roku 1980 stojí na počátku sedmidílného cyklu Komedie a přísloví. Hlavní hrdina François, mladý student přivydělávající si po nocích jako pošťák, se zamiluje do zralejší Anne. Jednoho rána uvidí z jejího bytu odcházet Christiana a pojme podezření, že s ní udržuje milostný vztah. François žárlí a rozhodne se pilota sledovat, aby zjistil pravdu. V parku potká dívku Lucii, která mu v jeho detektivním dobrodružství pomáhá. Svůj citový propletenec zasadil režisér do atmosféry letní Paříže, kterou filmuje co možná nejméně okázalým způsobem na materiál 16mm a i v herectví mu dodává punc improvizace, zakrývající pečlivou přípravu.

    „Kdybych měl vybrat film, v němž je obsažen celý Rohmer, byla by to Pilotova žena. Je v něm celý badatelský projekt a etická perverze Morálních povídek a Komedií a přísloví a jsou tu nekonečně půvabné momenty. Vůbec je to dokonale půvabný film.“
    Jacques Rivette

  • St 17/06

    Jan Kačer – Nikolaj Vasiljevič Gogol / Revizor

    Režisér Jan Kačer uvedl v květnu 1967 na jeviště Činoherního klubu slavnou hru Revizor ruského dramatika N. V. Gogola. Tehdejší umělecký šéf a dramaturg Jaroslav Vostrý o inscenaci v knize Činoherní klub 1965-1972 / Dramaturgie v praxi napsal: „...řád světa, ve kterém jsme se ve hře ocitli, není žádný skutečný řád, nýbrž jen jeho zdání, ba parodie; totiž velmi pracně a nejhrubším způsobem udržovaný pořádek, který může být někým zvenku, na koho se příslušnými donucovacími prostředky nedá působit, velice brzy odhalen nejenom jako opak řádu, ale i nepořádek. Tento pořádek-nepořádek je udržován především strachem; jde vlastně o jakési společenství strachu. Genialita Gogolovy hry spočívá v rozvinutí kolize založené na tom, že strach mají jak ti, kteří se bojí být odhaleni, tak sám domnělý revizor – viz scénu Chlestakova s hejtmanem v hostinci, při které se oba bojí, že je ten druhý dá vsadit do vězení (s něčím podobným máme ale co dělat i na začátku předávání úplatků, kde se bojí jak ten, kdo chce úplatek nabídnout, tak Chlestakov).“
    Ve vynikající inscenaci, kterou v roce 1971 zaznamenala Československá televize, ve výpravě Luboše Hrůzy hrají Pavel Landovský Hejtmana, Helena Růžičková jeho ženu, Jana Břežková jejich dceru, Jiří Kodet Chlestakova, Josef Somr Osipa, Petr Čepek Číšníka, Jiří Hálek Správce chudinského ústavu, František Husák Školního inspektora, Josef Vondráček Okresního lékaře, Zdeněk Braunschläger Okresního soudce, Jiří Hrzán s Václavem Kotvou Dobčinského a Bobčinského, Josef Abrhám nádherně komediálního Poštmistra ad.

    Projekce v partnerství s Českou televizí. Vstup zdarma

  • Čt 18/06

    Zelený paprsek

    Režie → Éric Rohmer
    Původní název → Le rayon vert
    Francie 1986 / CZT / 95 min. / 35 mm
    Hrají → Marie Rivièreová, Béatrice Romandová, Vincent Gauthier, Eric Hamm

    Benátky 1986 – Zlatý lev za nejlepší film

    Citátem z Rimbauda zaštítěný pátý díl cyklu Komedie a přísloví (1980–1987) vypráví o mladé Pařížance, která zkoumá různé možnosti, jak by si vynahradila neuskutečněnou cestu s kamarádkou do Řecka. Žádná z nich ji úplně neuspokojí, až jí nakonec náhodná známost udá správný směr… za zeleným paprskem, který lze někdy zpozorovat, když nad mořem zapadá slunce.

    Mládí bez činnosti
    k všemu svolné časem
    z přecitlivělosti
    život ztratil já jsem

    Ach, kéž vzejde ráno,
    kdy nám srdce vzplanou!

    Arthur Rimbaud (Píseň nejvyšší věže, 1872)

    „Rohmerova kinematografie je kinematografií detailů, nuancí a jemností. Je svébytným autorským stylem, který pomocí velmi propracovaného, i když nenápadného využívání formálních prostředků dociluje životní pravdivosti. (…) Zatímco na začátku filmu postavy do záběru většinou vcházejí a zase z nich odcházejí či usedají do předem zakomponovaných obrazů (Delphina telefonuje u sebe doma), mizanscéna je vcelku strohá a rychle čitelná, směrem ke konci filmu stále častěji dochází k vrstvení plánů, kamera většinou s postavami švenkuje dříve, než opustí rám obrazu, dorovnává a pozvolna zoomuje. Všimněme si hned prvního záběru filmu: sledujeme dvě ženy konverzující na banální téma. Teprve po značné chvíli se objeví třetí žena, a jak později zjistíme, ústřední postava filmu. Oproti tomu scéna, kdy se hrdinka prochází venkovskou přírodou: kamera švenkuje spolu s pohybující se postavou, pohyb kamery však vždy o něco zaostává za pohybem postavy. (…) Postavy nežijí tam, kde je kamera, ale kamera je tam, kde žijí postavy. V tomto ohledu zaznamenáváme významnou proměnu také u způsobu zobrazování prostředí. Zatímco městský park je ukazován v rychlé montáži s až dokumentární popisností a věcnou strohostí, pláž v polovině filmu je komponovaná s ohledem na hloubku prostoru, ve vrstvách, v dlouhých záběrech a často rozkývanou ruční kamerou. (…) Dialogy jsou snímány z jednoho či dvou málo rozdílných úhlů, ve stejných velikostech polocelků či polodetailů. Pokud hovoří dvě postavy, kamera se zpravidla ani nehýbe. Při debatách o větším počtu účastníků kamera švenkuje sem a tam podél stolu, občas zlehka zoomuje. Stříhány jsou na sebe záběry stejných velikostí a velmi podobných úhlů (pod 30 stupňů). To umožňuje plnou soustředěnost na to, co a zejména jak postavy říkají. Vzácnou výjimkou je scéna seznámení na nádraží v poslední části filmu. Zde Rohmer volí klasický pohled- -protipohled. Dosahuje tak překvapivého emotivního rozjitření, zároveň dává tomuto okamžiku váhu a důležitost.“
    Adam Brothánek (2004)

  • Pá 19/06

    Každý den odvahu

    Režie → Evald Schorm
    ČSR 1964 / 83 min. / 35mm
    Hrají → Jana Brejchová, Jan Kačer, Vlastimil Brodský, Josef Abrhám, Jan Libíček, Jiřina Jirásková, Jiří Menzel

    I z dnešního pohledu zůstává pro mezinárodně renomovaného německého filmového historika Ulricha Gregora český film Každý den odvahu jedním z těch, jimž se v evropské kinematografii šedesátých let podařilo podat umělecky nejpronikavější obraz doby. Snímek pojednává o dělníkovi, který se ze svých komunistických ideálů probouzí počátkem cynických raných šedesátých let do těžké osobní i společenské kocoviny. „Je to těžké, až goticky přísné dílo bergmanovské ražby, filozofující dialog rozpolcené bytosti. Na pohled působí Schormův hrdina jako sebetrýznící postava z Dostojevského,“ poznamenal český filmolog Jan Kučera. Film lze samozřejmě vnímat jako předzvěst slavného představení Zločinu a trestu, ve kterém se Kačer a Schorm znovu setkají o dva roky později i jako symbolický příspěvek k blízkosti mezi publikem a herci, kterou diváci v kompaktním prostoru Činoherního klubu mohli cítit. „Jako jedno z objasnění faktu, proč tolik herců Činoherního klubu získalo angažmáv kinematografii, se někdy uvádí, že samo jejich divadelní herectví bylo v jistém slova smyslu filmové. I vnější okolnosti, široké a velmi mělké jeviště, a tudíž bezprostřední kontakt publika v malém sále s těly a tvářemi herců, se podobaly úzkému kontaktu herců s filmovou kamerou.“ Jiří Cieslar
    „Na filmu jsme obdivovali detail, a také v Činoheráku bylo prostě na vše vidět jako v detailu, nic se nedalo předstírat, neměli jsme se kam skrýt, nedalo se lhát.“ Jan Kačer


    Noc oživlých mrtvol

    Režie → George A. Romero
    Původní název → Night of the Living Dead
    USA 1968 / CZT / 96 min. / 16mm
    Hrají → Duane Jones, Judith O'Deaová, Karl Hardman
    Cyklus → Midnight Movies

    Kult, který proměnil komerční kinematografii, tentokrát na „šestnáctce“. Nevkusný syrový experiment, nebo hravá společenská meta¬fora sahající za hranice hororového žánru?

  • So 20/06

    Noci v úplňku aneb Kdo má dvě ženy, přijde o duši, kdo má dva domy, přijde o rozum

    Režie → Éric Rohmer
    Původní název → Les Nuits de la pleine lune
    Francie 1984 / CZT / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Pascale Ogierová, Tchéky Karyo, Fabrice Luchini, László Szabó

    Čtvrtým dílem cyklu Komedie a přísloví se staly Noci v úplňku, film, který někteří historikové při hodnocení kladou hned za režisérův vrcholný opus Moje noc u Maud. Zápletkou přitom patří Noci v úplňku na první pohled k nejméně nápadným snímkům, jaké Rohmer natočil. Na dekoraci bytu, kolem nějž se (spolu s láskou) děj točí, se podílela hlavní představitelka Pascale Ogierová, která získala Cenu za ženský herecký výkon v Benátkách 1984. Tchéky Karyo je hrdinčin vznětlivý a posléze podezřele tolerantní partner, Fabrice Luchini (obdařený ne náhodou jménem Renoirovy postavy z Pravidel hry) prosazuje svou snahu povýšit z „kamaráda-důvěrníka“ na milence až dojemně otřesným způsobem. László Szabó nás pak těsně před finálem zasvětí do lunární determinace děje.

  • Ne 21/06

    Přítel mé přítelkyně aneb Přátelé mých přátel jsou mí přátelé

    Režie → Éric Rohmer
    Původní název → L’amie de mon amie
    Francie 1987 / CZT / 97 min. / 35 mm
    Hrají → Sophie Renoirová, Emmanuelle Chauletová, Eric Viellard, François-Eric Gendron

    Architektura vztahů (2x2 postavy, k nimž přibude ještě jedna a vynutí si nalezení nové rovnováhy milostné konstrukce), zasazená do architektury tehdy sotva dostavěného městečka v Cergy-Pontoise. „Rohmerovo umění začíná třeba tam, kde červeň Fabienova svetru najednou natolik září, že téměř exploduje na plátně, jako červeň v Matisseově Snu. Červeň svetru se zde setkává s určitou barevnou citlivostí filmového materiálu, s barvou třpytící se vody v pozadí a se šťastným posvěcením jasného natáčecího dne,“ napsal německý filmový historik Rainer Gansera. K tomuto příkladu (vybranému z mnoha jiných možných) je nutné přičíst kvality, které se u Rohmera rozumějí samo sebou: cit, inteligenci, přesnost pozorování a nenucenou, pozvolna stupňovanou komičnost situací

  • 26. týden
  • Po 22/06

    Jiří Menzel – Nicollò Machiavelli / Mandragora

    V prosinci 1965 měla v Činoherním klubu premiéru renesanční komedie Niccolla Machiavelliho Mandragora. Její režisér Jiří Menzel na ni v knize Činoherní klub 1965-2005 vzpomíná: „Bylo to velké riziko od Jaroslava Vostrého, když mne v létě šedesátého pátého roku pozval telegramem na schůzku do Činoherního klubu, aby mi nabídl režii příští inscenace. Nevadilo mu, že jsem neměl zkušenosti, neměl jsem tušení o tom, jak se divadlo dělá a znal jsem ho jen jako nadšený divák. Věděl jen od mých přátel Abrháma, Kačera a dalších mých přátel o tom, jak mne divadlo láká, a to mu stačilo. Potřeboval vedle inscenace Camusových Spravedlivých obsadit volné herce a podle toho jsem si měl najít hru. Prohrabal jsem doma knihovnu a našel Mandragoru. Museli jsme ji hodně proškrtat, lajdácký překlad z italštiny upravoval Vostrý ještě během zkoušek. Herci a jejich chuť do hry mi v mé první jevištní práci hodně pomohli. Měli přece jen s divadlem víc zkušeností a vlastně mě naučili divadlo dělat. Mandragora dopadla dobře, divadlo s ní objelo půl Evropy, hrála se devět let, a kdyby pozdější ředitel nevyhnal z divadla Jirku Hrzána, hrála by se jistě o pár roků déle.“
    V roce 1971 natočila záznam inscenace ve stockholmských atelierech švédská televize. Ve výpravě Luboše Hrůzy v záznamu vedle Jiřího Hrzána hrají Jana Břežková, Věra Galatíková, Nina Divíšková, František Husák, Petr Čepek, Jiří Hálek a Josef Somr.

    Projekce v partnerství s Českou televizí. Vstup zdarma.

  • Út 23/06

    Večer Samozvanců

    Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče za rok 2019

    Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče – Samozvanci – letos již po sedmnácté slavnostně vyhlásí letošního laureáta Ceny Andreje (Nikolaje) Stankoviče, od jehož úmrtí uplyne 12. července již osmnáct let. Stankovičova cena navazuje na tradici Cen Samozvanců, udělovaných po tři roky básníkem a kritikem Andrejem Stankovičem mimořádnému, leč naší povětšinou konformní a zvulgarizovanou filmovou kritikou přehlíženému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie. V průběhu literárně-poetického a hudebního pásma zazní verše věnované Andreji Stankovičovi z úst českých básníků i hudebníků. Vzápětí bude autorovi vítězného filmu předána Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče. Po skončení oficiální části večera bude promítnuta ukázka z oceněného filmu a pozveme vás na malé občerstvení.

  • St 24/06

    Kdyby všichni chlapi světa

    Režie → Christian-Jacque
    Původní název → Si tous les gars du monde
    Francie 1955 / CZT / 113 min. / 35 mm
    Hrají → André Valmy, Jean Gaven, Marc Casso

    Posádka rybářské lodi onemocní neznámou chorobou, načež kapitán vyšle SOS signál pomocí amatérské vysílačky. Volání o pomoc zachytí radioamatér v severní Africe, který je předá místnímu lékaři, jenž konstatuje hrozbu otravy botulinem. Další vysílání přijme amatérský technik v Paříži, kterému se podaří sehnat účinné sérum. Přes rozdělený Berlín se za spolupráce amerického vojáka a sovětského důstojníka dostane lék do Norska a z letadla je pak vyhozen do moře poblíž ohrožené lodi.
    Film vznikl v dobách studené války, přesto se mu podařilo postihnout nesmyslnost rozdělení světa a solidaritu lidí bez rozdílu vyznání, rasy i politického přesvědčení, kteří se spojili, aby pomohli zachránit několikačlennou posádku na rybářské lodi. V roce 1956 získal film Velkou cenu Křišťálový glóbus na festivalu v Karlových Varech.


    Černí baroni

    Režie → Zdenek Sirový
    ČR 1992 / 110 min. / 35 mm
    Hrají → Pavel Landovský, Ondřej Vetchý, Bronislav Poloczek, Alois Švehlík

    Major Haluška zvaný Terazky, kapitán Ořech, poručíci Hamáček a Troník, nadporučík Mazurek, kapitán Honec nebo kapitán Hořec. Kdo by je neznal? Jsou tak absurdní, a přece tak skuteční. Každý, kdo byl na vojně, některého z nich potkal, ale opravdu nesmrtelnými se stali díky slavné stejnojmenné knize Miloslava Švandrlíka. Stejně tak svobodník Halík, vojín Kefalín, uvědomělý Jasánek, kulak Vata, zloděj Ciml, vojín s modrou krví Šternberk, malíř Vločka nebo buržoazní živel JUDr. Macháček. Ti všichni jsou figurkami Švandrlíkovy knihy, vyprávějící s humornou nadsázkou o neveselých, často tragických osudech příslušníků Pomocných technických praporů (PTP). Spíše než o prvoplánovou zábavu jde o pohled, i když v rámci komediálního žánru, na těžkou životní zkušenost, která poznamenala generaci 50. let minulého století.
    Černé barony jsme do cyklu zařadili, protože jej vnímáme jako unikátní jednorázovou hereckou souhru Pavla Landovského se (služebně) mladšími členy souboru Činoherního klubu, které sám nemohl na jevišti potkat: Ondřejem Vetchým, Bronislavem Poloczkem Rudolfem Hrušínským ml., Vladimírem Javorským, Jaromírem Dulavou, Michalem Dlouhým a, ano, mladým Danielem Landou.

  • Čt 25/06

    Bez lásky

    Andy Warhol ve své Filozofii ze sedmdesátých let nazval pro tento komponovaný program klíčovou kapitolu Love (Senility). Je milostný vztah pouze nekonečným protokolem, ve kterém si oba partneři potvrzují příběh své lásky? Warhol věřil, že některé filmy mají potenciál ukázat “jak to opravdu mezi lidmi chodí a jaké jsou některé z jejich možností”. Zároveň ostře kritizoval filmovou a televizní produkci, která v šedesátých letech podporovala mýtus o dokonalé lásce. Komponované pásmo Bez lásky představí filmy tří talentovaných režisérů z FAMU Terezy Vejvodové, Šimona Holého a Tomasze Wińského, které civilně, absurdně, i fantazijní stylizací spíš smutně konstatují, že jejich hrdinové jsou ve své představě o dokonalé lásce úplně sami. A zmíněný mýtus je těmto filmům tak cizí, že by měl Andy radost.

    Po projekci následuje diskuze s režiséry filmů. Moderuje a uvádí David Havas

    Jiří Pes Uprchlík
    Režie: Tomasz Wiński
    ČR 2019
    29 min

    Anička a Eliška bydlí s Jiřím, daňovým poradcem, který si myslí, že je pes. Jiří je sponzoruje a dělá vše pro to, aby byly spokojené. Přistoupí na jejich přísná pravidla: doma smí pes chodit jen po čtyřech, nesmí mluvit, nesmí se protivit. Jí a spí na podlaze, bez povolení nesmí ani na záchod. Holky zneužívají svou moc, protože Jiří jim to dovoluje. Myslí si, že si mučení užívá, tak ho ponižují víc a víc. Nakonec se ale duše Jiřího vzbouří - probudí se v něm člověk, který touží po svobodě a kruté pomstě.

    Cukr
    Režie: Tereza Vejvodová
    ČR 2019 FAMU
    25 min

    Osmnáctiletá Marie se snaží osamostatnit od rodičů, tak pracuje jako sugarbaby - najmutelná společnice. Vedle toho chodí s nic netušícím přítelem.
    Film Cukr zkoumá téma blízkosti ve společnosti, kde kapitalistické principy v kombinaci s digitálními technologiemi stírají osobní vztahy.

    Málo lásky
    Režie: Šimon Holý
    ČR 2016 FAMU
    52 min

    Pavlína s dětmi neohlášeně přijíždí za svými rodiči na chalupu. Shodou okolností mají přijet i rodiče jejího manžela Mirka. Ten jediný na chalupě chybí. Proč? Málo lásky sleduje rozpad rodiny během jednoho víkendu, kdy se řeší jediná věc: je to všechno jenom omyl nebo je někdo opravdu vinný?
    Film vznikl jako bakalářský film na FAMU, byl podpořen Českou televizí v rámci projektu Akcelerátor. Získal diváckou cenu na Famufestu. Martin Mišúr o snímku ve výroční knize z klauzur FAMU napsal, že balancuje na neurčité hranici ironie se svěžími dialogy a výtečně zvolenými herci. Martin Svoboda naopak poznamenal, že se film odevzdal samoúčelné exhibici, aniž by bylo pořešeno to základní. Zda je film kontroverzní či ne už je tak jen na divákovi.

  • Pá 26/06

    Svatba jako řemen

    Režie → Jiří Krejčík
    ČSR 1967 / 90 min. / 35mm
    Hrají → Iva Janžurová, Vladimír Pucholt, Jan Vostrčil, František Filipovský, Pavel Landovský

    Komediálně laděný film o následcích jedné bláznivé noci. Příběh tří mužů, kteří upadnou do podezření, že znásilnili mladou prodavačku, osciluje mezi bláznivou komedií a satirou. Scenárista Zdeněk Mahler o něm napsal: „Je to příběh o více vrstvách a někteří z něho vezmou jen jednu, třeba právě humornou. Ale chtě nechtě nám z té společnosti kolem svatby vyšla malá česká společnost, určitý sociologický vzorek.“ Jiří Krejčík obsadil do hlavních rolí především herce „mladých“ divadel: Činoherního klubu (Jiří Hrzán, Vladimír Pucholt, Pavel Landovský. Jiří Hálek, Václav Kotva) a Divadlo Na zábradlí (Jan Libíček), postavu staršího strážmistra Veřejné bezpečnosti zahrál Jan Vostrčil, známý z filmů Miloše Formana.
    „Vladimír Pucholt po boku ostříleného, dobromyslného a „liberálního“ policisty (Jan Vostrčil) hrál politicky uvědomnělého nováčka v policejními řemesle – horlivého „příslušníku“ či „orgána“ (…) Snaží se být profesionálně jistý, vzbuzovat autoritu, ale vše v něm zásluhou bytostné čistoty Pucholtovy tváře i suverénního hereckého projevu policejní „akurátnosti“ míří jinam: do zmateného jádra jeho teprve dospívající osobnosti.“ Jiří Cieslar

  • So 27/06

    Strašidelné léto

    Režie → Ivan Passer
    Původní název → Haunted Summer
    USA 1988 / CZT / English friendly / 102
    Hrají → Eric Stoltz, Philip Anglim, Alice Krigeová, Laura Dernová

    „Bylo to pro mě opravdu dobrodružství, ponořit se do doby na počátku devatenáctého století a zkoumat vztah Byrona a Shelleyho. Bavilo mě evokovat atmosféru té doby. Uvědomil jsem si například, jak tehdy bylo všude téměř ticho, lidé slyšeli jen lidské hlasy, šum větru ve větvích, zpěv ptáků, kopyta koňů, štěkot psů, ale většinou ticho. Představte si, jak tehdy musela působit hudba. Snažil jsem se vcítit nejen do ducha doby, ale také do mentality obou básníků, četl jsem jejich deníky a zajímal se o všechno možné kolem jejich vztahu. Více než polovina scén je citací z jejich deníků, včetně scény, kterou zaznamenal Shelley a v níž Byron mluví o své vizi dětí ze zkumavek. Každý z nich byl jiný, ale pojilo je přátelství a téma přátelství mě vždycky zajímalo.“
    Ivan Passer

    Projekce se uskuteční pod záštitou Velvyslanectví USA v České republice

  • Ne 28/06

    Tranzit

    Režie → Christian Petzold
    Původní název → Transit
    Německo – Francie 2018 / CZT / 101 min. / DCP
    Hrají → Franz Rogowski, Paula Beerová, Godehard Giese, Matthias Brandt

    Christian Petzold ve filmu Tranzit prozkoumává fantomy evropské migrace a identity. Příběh z doby německé okupace Francie zasazuje do současných reálií. Hlavní postavou filmu je Georg, který postupně přijímá totožnost lidí, s nimiž ho tragické okolnosti seznamují. To mu sice umožňuje dostat víza a odplout jednou z posledních lodí, které Marseille opouštějí, ale spolu s tím na sebe bere i některé tíživé důsledky. V Marseille totiž nachází „svou“ ženu, kterou zná jen z dopisu. Vezme na sebe s novou identitou i nový vztah a novou budoucnost?

  • 27. týden
  • Po 29/06

    Jen andělé mají křídla

    Režie → Howard Hawks
    Původní název → Only Angels Have Wings
    USA 1939 / CZT / English friendly / 103 min. / 35 mm
    Hrají → Cary Grant, Jean Arthurová, Richard Barthelmess, Rita Hayworthová, Thomas Mitchell

    Esence hawksovských témat: Skupina profesionálů v uzavřeném prostředí s vlastním mravním i profesním kodexem, stoický přístup k soustavnému ohrožení života, chlapské přátelství, zdánlivě cynický humor, žena jako rušivý prvek, ale s potenciálem stát se členem bratrstva, splní-li jeho nepsané zákony.

  • Út 30/06

    Kurt Kren: Šestnáct filmů z let 1957–1995

    Režie → Kurt Kren
    Původní název → The Lord of the Frames: Kurt Kren (1929–1998)
    Rakousko 1957–1995 / 60 min. / DCP
    Cyklus → Kurt Kren

    Průřez jedinečným dílem čítající filmy z téměř všech velmi rozličných fází čtyřicetileté tvorby – počínaje druhou prací oficiální číslované filmografie až po tu předposlední: rané sériové kompozice, politické a anarchické filmy z období kolem osmašedesátého roku, klidnější časové studie vzniklé z valné části v emigraci v SRN, jeden film z Ameriky, strukturální zahuštění pohledu z posledního vídeňského období.

    Projekci uvede Martin Blažíček.

    Projekce ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem.

    Pokus se syntetickým zvukem / 1/ 57 Versuch mit synthetischem Ton (Test)
    Tree Again / 37/78 Tree Again
    Vánoční stromek / 9/64 O Tannenbaum
    Sebezmrzačení / 10/65 Selbstverstümmelung
    Čtyřicet osm hlav ze Szondiho testu / 2/60 48 Köpfe aus dem Szondi-Test
    Rischart / 36/78 Rischart
    Tisícletkino / 48/95 tausendjahrekino
    Pokládek / 20/68 Schatzi
    Azyl / 31/75 Asyl
    Máma a táta / 6/64 Mama und Papa
    Film kreseb – Balzac aneb Oko boží / 26/71 Zeichenfilm - Balzac oder das Auge Gottes
    Underground Explosion / 23/69 Underground Explosion
    TV / 15/67 TV
    Žádný Dunaj / 33/77 Keine Donau
    Snídaně v šedém / 40/81 Breakfast im Grauen
    Footʼ-age shootʼ-out / 44/85 Footʼ-age shootʼ-out