Becker & syn

Není třeba se pouštět do teoretizování nad smyslem dělení filmů podle určitých národních „škol“, stačí upozornit na to, že v některých zemích se bezpochyby vyskytli autoři, o nichž se dá říci, že se stali ztělesněním specifičnosti té které národní kinematografie nebo, řečeno staromilsky, jejího „národního ducha“ (což se nevylučuje s kritičností vůči němu). Nejlepšími důkazy jsou příklady, které vytanou na mysli automaticky: Japonsko a Jasudžiro Ozu, Polsko a Andrzej Wajda, Německo a R. W. Fassbinder, USA a Howard Hawks, Rusko a Boris Barnet, Ukrajina a Alexandr Dovženko, Portugalsko a Manoel de Oliveira, Francie a Jacques Becker.

Když redukujeme tento výčet jen na jména Ozu, Hawks, Oliveira a Becker, dostaneme ještě sevřenější rodinku: skupinu „neviditelných experimentátorů“, hledačů jednoduchosti, nepřátel všech okázalých exhibicí filmařské virtuozity. Lidí, kteří jsou ve společenství, které filmují, samozřejmě „doma“, a to v takové míře, že to jako zvláštní kvalitu pocítí i divák „zvenčí“.

Ne náhodou Becker nejvíce „ožil“ pokaždé, když mohl vykreslit určité prostředí, především pařížské (sem patří Falbalas, Antoine a Antoinette, Schůzka v červenci, ale také u nás neznámý film Edouard a Caroline). I z postav polosvěta a z gangsterů uměl vytvořit „beckerovské“ typy, živé lidi nepřistřižené žánrovými konvencemi – je radost pozorovat například Jeana Gabina nebo Lina Venturu v klasické „psychologické gangsterce“ Nesahejte na prachy (u nás bohužel uvedené jen na obrazovce).

V titulcích Beckerových filmů se často objevuje jméno Renoir. Patří vynikající francouzské střihačce Marguerite Renoir, kterou Becker poznal během svých učednických let u „patrona“ kinematografie. U filmaře, který Beckerovu tvorbu bezpochyby ovlivnil nejvíc, aniž by ho odkázal do role věčného epigona. Jistě ne náhodou pojmenoval Becker v roce 1933 svého syna, který se později rovněž prosadil jako filmový režisér, Renoirovým křestním jménem: Jean.