Program

Pot

Pro temperamentní, extrovertní, dynamickou osobnost Larisy Šepiťkové (1938–1979) byla vždy charakteristická nepřizpůsobivost, vzdor vůči konvencím, důraz na emotivní stránku filmového díla. Za její profesionální kariéru jí bylo dáno natočit pouze čtyři celovečerní filmy (na počátku pátého Loučení zahynula ve věku čtyřiceti let spolu s kameramanem a výtvarníkem při dopravní nehodě), přesto však stačila zanechat výraznou stopu, o nic méně zajímavou než její generační kolegové Jurij Illienko, Emil Loteanu, Gleb Panfilov, Alexandr Mitta nebo Georgij Danělija. Jako studentku na VGIKu Šepiťkovou ovlivnil především její profesor Oleksandr Dovženko, u něhož objevila své poetické principy, sklon k alegorizaci hrdinů či důležitost hudby pro zachycení emoce. Svůj absolventský film Pot pak záměrně natáčela v produkci Kirgizfilmu, neboť se chtěla pohybovat v co nejsvobodnějších podmínkách. Také předlohu Čingize Ajtmatova Velbloudí oko uchopila po svém a soustředila se na motivy jí nejbližší. Mladý hrdina Kemal (hrál jej Bolotbek Šamšijev, pozdější režisér) patří také ke generaci počátku šedesátých let a hledá své místo v životě, snaží se porozumět lidem i přírodě. Více než o příběh studenta na brigádě, který se názorově i lidsky střetne s drsným dobyvatelem celiny, však začínající režisérce šlo o vizuální stránku díla, o fascinující práci se světlem (rok vzniku také Ivanova dětství), noční šerosvitné kompozice, poezii vody, tolik vzácné na zúrodňovaných pláních. Pro Kemala jsou příznačné nadhledy, jeho protivníkovi Abakirovi zase náleží divácky až útočné podhledy, subjektivní kameru střídají panoramata zvláštně vyprázdněné krajiny, na jejímž obzoru se zjevuje jako přízrak dívka na koni. Larisa Šepiťková svým debutem dokázala, jak hluboce porozuměla poetice díla svého učitele, autora Země a Zvenigory, ale přitom zároveň dokázala vykročit dál, vydat se vlastním směrem.