Emanuel Kaněra / Momenty filmového festivalu / 1962 / 78 min.
Emanuel Kaněra / Karel a jeho Vary / 1964 / 45 min.
…aneb kterak se po vlasti mediálně šířila sláva lázeňského města a jistého festivalu v letech, kdy Marka Ebena ještě nebylo.
Carl Theodor Dreyer / President / Praesidenten
Dánsko 1918 / hrají: Halvard Hoff, Elith Pio, Carl Meyer, Jacoba Jessenová / CZT / 53 min. / 35mm
Carl Theodor Dreyer / Utrpení Panny orleánské / La Passion de Jeanne dʼArc
Francie 1928 / hrají: Maria (Renée) Falconettiová, Maurice Schutz, Michel Simon, Antonin Artaud / CZT / 67 min. / 35mm
Dva velmi rozdílné filmy Carla T. Dreyera, nejprve polozapomenuté dílo debutanta a po něm jedno z největších uměleckých děl dvacátého století.
Už v prvním dlouhém hraném filmu, zobrazujícím dilema mezi otcovským citem zatíženým starým slibem a ctí soudce, se projevily pozdější typické znaky Dreyerovy tvorby, a to v nepravidelném tempu vyprávění, střihu davových scén a ve výběru herců, vycházejícím především z jejich fyziognomie. Otec zapřísahá svého syna, aby se nikdy neoženil s chudou dívkou, a zemře. O třicet let později je syn prezidentem soudu a má soudit mladou ženu, která zabila své dítě. Jaké je jeho zděšení, když zjistí, že vražedkyní je jeho nemanželská dcera! Kdysi před lety měl vztah se ženou, již si právě kvůli otcovu přání nemohl vzít.
Jaromír Blažejovský o Utrpení Panny orleánské:
„Přijmeme-li celkem samozřejmou tezi, sugerovanou ostatně i názvem filmu (passion – pašije), že obsahem filmu není nic než svatá agónie neboli analogie křížové cesty, nemůžeme ve způsobu, jak je snímána Johanka (prosvětlené podhledy s očima vzhůru) nevidět analogii s tradičními zobrazeními Ukřižovaného. To je i odpověď na otázku po čase: zatímco soudci patří času profánnímu a tomu odpovídá i rytmus jejich naléhání a hektický způsob jejich zachycování kamerou, trpící Johanka již v tu chvíli přebývá v čase sakrálním, což ilustruje jiný (rámováním, osvětlením, důslednou statičností) způsob jejího snímání. Tento způsob snímání přináší postavě Johanky i jistý atribut pasivity, jenž zde ukazuje na Johančino předurčení k mučednictví a ke svatosti. Podobně vidíme i závěrečné záběry věnované lidovému povstání před a po Johančině upálení: zatímco Paul Schrader pokládá tyto scény za režisérovu nedůslednost, která film odvádí od transcendence, považujeme toto finále, v němž je Johančino drama vyvedeno z vězení na velkou scénu světa, za kontrastní ontologický „rám“, v němž ještě lépe vynikne, co je na Johančině příběhu svaté, a tedy zcela jiné.“
