žil Otar Ioseliani

Sotva jsem se začal vážně zajímat o film, půjčil mi kamarád svůj harddisk. Prý na něm najdu vše, co kinematografie může člověku dát. Se zvědavostí jsem zařízení připojil k notebooku a znejistěl jsem: byla tam jen jedna jediná složka, jmenovala se Ioseliani a obsahovala všechny režisérovy filmy i několik rozhovorů a záběrů z natáčení. Zkopíroval jsem si je, a přestože od té doby uplynulo více než deset let a jsem rád, že jsem většinu těch děl viděl později v lepší kvalitě, mohu říci, že můj kamarád měl pravdu.

Svět je pro tuhle kinematografii vlastně příliš ošklivý, nezaslouží si něhu, s jakou se na něj Otar Ioseliani (1934–2023) dívá. Z těl a tváří lidí, které natáčí, vždy vyzařuje bezpodmínečná vůle žít i trpět. Navzdory vší hlouposti a nízkosti, která se vkrádá i do jejich chování. Všechny jeho filmy, ať už jde o krátké dokumentární snímky, brilantní celovečerní filmy natočené v sovětském systému nebo vzrušující mozaikovité filmy francouzské, vyprávějí o týchž konfliktech, s nonkonformní anarchickou energií. Pamětí proti zapomínání. Minulostí proti budoucímu. Svobodou proti poutům. Vždy je jasné, na kterou stranu se filmař staví, a vždy je jasné, že je to strana poražených, strana zpívajících drozdů, měsíčňanů, sběračů motýlů, hledačů světla.

Že odešel na Západ, souviselo s tím, že jeho forma neideologické kinematografie se v Sovětském svazu setkala s malým uznáním (takový eufemismus by asi ocenil). Nikdy se nepovažoval za politického uprchlíka; odešel dobrovolně, říkával to často s trpkým úsměvem. Ioseliani nevěřil v měnící se svět, nebyl ale ani cynik. Spíš mudřec, nezajímající se o politiku dne, protože příliš často viděl, jak hanebně končívají urputně prosazované názory.

Natáčet s láskou, navzdory tomu všemu. To bylo pro něj, jak často zdůrazňoval, vrcholem umění. Na anarchii svých raných filmů, které byly v Sovětském svazu potírány, navázal na Západě snímky s herci formátu Michela Piccoliho nebo Mathieu Amalrica.

V Ioselianiho filmech jsou protagonisté pouze v množném čísle. Hierarchie tu sice existuje, ale je podobná té na freskách Paola Veroneseho; skuteční hrdinové se většinou ztratí ve víru událostí, krátce se objeví a pak navždy zmizí. Tento láskyplný chaos existencí, který vždy směřuje k tragickému konci, je pro něj záležitostí simultaneity. To, co se děje v místnostech, je například vždy narušeno a obohaceno tím, co se děje venku.

Ioselianiho filmy působí mladě i staře zároveň. Plynou a pulzují jako život, trávíte v nich čas, učíte se, smějete se, pláčete, trpíte, pochybujete. Zdá se, že nic nikam nevede. A najednou nic nezbývá a vy se divíte, kam se poděl celý život.

Když se mne někdo zeptá, proč to pro mne tolik znamená, neznám odpověď, jak už to u opravdu dobrých věcí bývá. Možná jeho kinematografie ukazuje, jak lze tančit, pít a smát se navzdory opakujícím se krutostem existence. Ale když se to takhle vysloví, k čemu to je? K ničemu! Proto je lepší vůbec nic neříkat. Vždyť přece právě tomu nás učí filmy Otara Ioselianiho.

Patrick Holzapfel (prosinec 2023)