myšlení obrazem

Různé filmy – spojuje je vůbec něco?

V listopadu roku 1937 založil Georges Bataille s několika přáteli neformální instituci, kterou nazval Collège de sociologie. Neměla žádné stálé sídlo, přednášky konala v zadním sále jednoho pařížského knihkupectví (ale posluchačstvo bývalo dosti prominentní) a zájem, který u jejích členů převažoval, by se dal shrnout snad takto: jaké podoby ještě může mít v odkouzleném, vlastně zcela všedním světě posvátno, jak zněl název jedné z přednášek, jejímž autorem byl Michel Leiris. Neboť je zřejmé, že tyto podoby mohou být v moderním světě různé, a ne vždy tak nápadné či snadno rozpoznatelné, protože to může být třeba i jen nějak drobná trhlina v čase každodennosti anebo místo vytržené z běžného života. S tím pak jistě souvisí i otázka, jak něco takového chápat.

Film Ivetka a hora Víta Janečka proto dokumentuje zvláštní paradox: dějí-li se i dnes zázraky, pak u institucionalizované církve budí spíše pohoršení než radost, protože církev jako instituce, přejímající nebezpečně některé známky světskosti, se snaží zastřít svou heteronomii, jakkoli právě to je základ, na kterém spočívá.

Slávnosť v botanickej záhradě Elo Havetty podle scénáře Lubora Dohnala je téměř pravý opak (ale jen na první pohled): zázračno není nic tak neobyčejného, protože stačí imaginace, aby se zázračnou stala všednost. A hned je jasno: svět není žádné slzavé údolí, nýbrž Babindol.

A mladý muž jménem Čatloš z Hanákova filmu 322 Dušana Hanáka, jenž říká: „To je jablko, to je louka, to je strom“ najednou tímto jednoduchým pojmenováním zničehonic rozevře v hnusně šedivém světě bránu do jiného času. To, co takto říká, má ráz joyceovské epifanie z Dubliňanů. A najednou si můžeme vybavovat podobné podoby zázračna i jinde, třeba i tam, kde bychom je nečekali. Například když Eugene Ionesco vzpomíná na malý byt, v němž kdysi bydlel s manželkou a kde se jim narodila dcera. Na šňůrách tam všude visely vyprané pleny a přítel, jenž přišel na návštěvu měl za to, že to takhle nejde, že život není hezký. Ionesco však řekne:  „...je třeba se dívat. Je to obdivuhodné. Nesejde na tom, co je ten zázrak. Všechno je slavná epifanie, sebemenší předmět září.“

Filmům, které demonstrují, že myslet je možné i filmem, je společné toto: přesahování přes všednost je třeba hledat uvnitř této všednosti samé: utíkáme-li před ní, se zázračností se nesetkáme. Ono jiné není tam, ale tady, někde mezi námi. A myšlení není nic než právě toto: stačí spatřit trhlinu, postřehnout epifanii mezi plenkami – a jsme donuceni myslet, pokud myslet znamená myslet jinak.

A to, co ještě tyto filmy spojuje, je to, že to jsou filmy. Slávnosť to dokonce jasně připomíná lumièrovským vlakem na svém samém začátku. Připomíná, že film byl původně cosi jako zázrak uprostřed všednosti, téměř pouťová atrakce. Ale že – právě proto – vzbuzuje údiv. Co vzbuzuje údiv? Pobíhající pes, lidé na bicyklech, koně, rychle se pohybující vůz. Odchod z továrny.

Určitě to stojí za zamyšlení.

Miroslav Petříček