Canterburské povídky / I racconti di Canterbury

Berlinale 1972 – Zlatý medvěd za nejlepší film

„Po úvodní scéně s poutníky, kteří se potkávají na cestě do Canterbury, svěřuje Pasolini zbytek rámcového příběhu do rukou Chaucera, jehož hraje přirozeně on sám. Tím, že zde načrtl obraz distancovanějšího a statičtějšího autora, nás ušetřil mytologie čistého a inspirovaného umění. Jeho autor sedí za psacím pultem, čte Boccaccia (žánrový výjev je v rozporu s historickou skutečností), hraje si s kočkou či dostává vynadáno od své ženy. V závěru pak podepisuje své dílo společně s dodatečnou poznámkou: Zde končí Canterburské povídky vyprávěné z radosti z jejich vyprávění. Tímto polemickým dovětkem namířeným proti levicovým kritikům chtěl Pasolini znovu obhájit své právo těšit se z vlastních snů a přímo se politicky neangažovat.“ 

Maurizio Viano