Serpico / Serpico

Být součástí módních trendů rozhodně nepatřilo k motivacím Sidneyho Lumeta. Serpico přesto do silné skupiny policejních filmů sedmdesátých let jednoznačně patří. Lumetovi zpočátku nebyl blízký hlavní hrdina, poctivý policista, jenž je okolnostmi donucen vyvolat vyšetřování korupce v řadách newyorské policie. Považoval ho za dost nesnesitelného kverulanta. Přesvědčil ho až Al Pacino díky své intuitivní schopnosti postihnout niternou autentičnost postavy. Poté již byl Lumet schopen budovat „portrét skutečného rebela s příčinou“ z hloubi vlastního přesvědčení.

Na Oscara nominovaný scénář Walda Salta a Normana Wexlera založený na knize Petera Maase pojednává skutečný případ z historie newyorské policie, proto Lumet volil syrovou dokumentárnost stylu, a proto také se chtěl vyhnout hudbě z obavy melodramatizace konfliktu. Protože v té době Lumet ještě neměl právo definitivního střihu, producent De Laurentiis hrozil, že konečnou podobu filmu nechá zpracovat v Itálii.

Pouhých patnáct minut hudby (z nichž pět minut připadá na úvodní a závěrečné titulky, vycházející z jedné starší písně Mikise Theodorakise) považoval Lumet za snesitelný kompromis pro film, na němž mu nakonec přece jen záleželo.