Vertigo / Vertigo

Velký francouzský režisér a esejista Eric Rohmer byl jedním z mála, kdo okamžitě po uvedení plně docenili význam díla, které je dnes obecně považováno za jeden z filmů století, zdaleka tedy ne jen nejlepší film jednoho režiséra. „Jelikož je forma čistá, krásná, přísná, překvapivá, bohatá a svobodná, dá se tvrdit, že nehledě na objekty, jimiž zaměstnávají naše smysly, pojednávají Hitchcockovy filmy – a nejvíc právě Vertigo – o idejích v platónském smyslu slova,“ píše Rohmer počátkem roku 1959 a svůj rozbor Spirála a idea uvozuje citátem z Platónova Symposion, v němž jde o krásu, o „náležité milování“ a o někoho, kdo „počínaje od od zdejších krásných věcí, vystupuje pro dosažení onoho krásna stále vzhůru jako po stupních“… Tato slova nicméně nenapovídají, jak pesimistický film Vertigo je. Se smutkem, i když opojným, vertiginózním, nám ukazuje, že nemůžeme nikdy doopravdy poznat druhého člověka, takže naše láska k němu bude pokaždé a bez výjimky založena na omylu, nebo dokonce na klamu, šálení. A tak se ve Vertigu detektiv Scottie zamilovává do dvou podezřele podobných žen, z nichž ta první je kompletně fantomatická a ani tu druhou vůbec neuvidí takovou, jaká ve skutečnosti je. Ocitá se tedy na schodišti kostelní věže a „po stupních vystupuje stále vzhůru“, poprvé, podruhé, stále znovu, až do konce snad všech dějin. Těch filmových určitě. M. K.

Projekce pod záštitou Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze.

Vstup volný.