Žebrácká opera

Klasická lidová opera Johna Gaye z roku 1728 se dočkala nejrůznějších aktualizovaných verzí. Jednou z nich bylo stejnojmenné zpracování Václava Havla, které vzniklo v roce 1972. Nepočítáme-li představení Divadla na tahu, jež se v roce 1975 uskutečnilo v utajení před policií v hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích, odbyla si hra oficiální premiéru až v červnu 1990. Jiří Menzel, který Žebráckou operu úspěšně uvedl v pražském Činoherním klubu, se o rok později ujal i režie filmové verze. Do značné míry při tom čerpal ze svého divadelního pojetí, což se odrazilo na podobě snímku, jenž je – na úkor filmovosti – v mnohém poplatný právě jevištní stylizaci… Vyprávění se opírá o konkurenční boj dvou zlodějských organizací. Jednu vede zlotřilý Peachum, druhou neméně zlotřilý a silně okouzlující šejdíř Macheath. Peachum přesvědčí svou dceru Polly, aby s konkurentem navázala důvěrnější kontakt a vyzvěděla, co chystá. Macheath chce zase přes Polly sledovat Peachumovy aktivity, což se mu podaří, protože naivní dívka se do něj zamiluje a provdá se za něj. Mack už ovšem jednu manželku má: jde o Lucy, dceru velitele městské policie Lockita. Šejdířovou osudovou životní láskou je však prohnaná prostitutka Jenny, která muže, jenž ji kdysi připravil o poctivost, neváhá opakovaně zrazovat… Vyprávění stylizované do éry dvacátých let minulého století nabízí zábavnou moralitu o provázání zkorumpované státní moci a podsvětí. Svébytný jazyk, o nějž se opírá divadelní text, ovšem doznal značného zkrácení v rukou scenáristů, mezi nimiž byl vedle Menzela i samotný Václav Havel. Jiří Menzel obsadil do svého filmu většinou herce, kteří své role pod jeho vedením ztvárnili už na divadle. Macka si tak zahrál elegantní Josef Abrhám a role Jenny připadla Libuši Šafránkové. V roli Peachuma nahradil původního Jiřího Kodeta Marián Labuda a Lockita místo Petra Nárožného vynikajícím způsobem ztvárnil Rudolf Hrušínský. Bonusem pro filmové diváky je cameo ceněného britského herce Jeremyho Ironse v roli vězně.