Anotace
Román Vladislava Vančury vyšel poprvé v roce 1934, čtenářský zájem však přitahuje dodnes – mimo jiné i díky filmové adaptaci, kterou v roce 1989 natočil režisér Jiří Menzel. Konec starých časů se odehrává těsně po první světové válce na statku se zámečkem Kratochvíle, kam mezi novodobou agrární smetánku přichází atraktivní host – ruský emigrant Megalrogov. Elegantní muž se brzy demaskuje jako moderní baron Prášil, navzdory zjevné nedůvěryhonosti ovšem působí na novodobé zbohatlíky (a zvláště na jejich děti, dcery a ženy) až dráždivě přitažlivě… Základní téma Vančurova příběhu, svár starého a nového světa, díky péči Jiřího Menzela a scenáristy Vratislava Blažka ústrojně splývá s pocity nostalgie spojenými s představou starých zlatých časů. Ty, jak známo, nikdy neexistovaly, jejich představitel – vznešený tulák Megalrogov – nicméně vyniká důstojností a sebejitotou. Protivníky (i hostiteli) samozvaného „aristokrata ducha“ jsou totiž nevzdělaní, primitivní počtáři typu velkostatkáře Stoklasy. Regent se pachtí za vidinou Kratochvíle, již se pokouší uchvátit do svého hmotného i duchovního vlastnictví, Megalrogov mu však nonšalantně ukazuje, že pomyslné „staré časy“ se nedají koupit… Jiří Menzel znovu prokázal své adaptátorské kvality v líbivě pojatém vyprávění, jež svou uhlazeností i tragikomickým laděním navazuje na jiné režisérovy „nostalgické“ adaptace – vančurovské Rozmarné léto (1967) či hrabalovské Postřižiny (1980). Výrazná čeština předlohy podlehla v rukou adaptátorů proměně, formální kvality divácky oblíbeného snímku však zvyšuje „malířská“ kamera Jaromíra Šofra. V roli Megalrogova exceluje Josef Abrhám, jenž se objevil v následujících dvou Menzelových havlovských projektech: coby Vaněk v televizní verzi Audience (1990) a jako Mackeath v Žebrácké opeře (1991).
