Dům pro dva

V roce 1987 režisér Miloš Zábranský zaujal psychologickým dramatem, jehož protagonisty jsou členové rodiny Píšťalových. Stárnoucí matka a dva dospělí synové – Bóža a Dan – obývají starý venkovský dům na okraji Prahy, v jehož blízkosti nyní vyrůstají nové paneláky. Oba povahově rozdílní sourozenci sice pracují v tiskárně. Zatímco starší Bóža je tichý a rozvážný a věří v boha, mladší – floutek Dan – vyniká lehkovážností v nakládání se životem i s penězi. Protože mu už nikdo nechce půjčit, koupí Dan matce dárky k narozeninám za knihy, které ukradl v tiskárně. Krádež je pro duchovně založeného Bóžu nepřijatelná. Roztržku mezi oběma bratry prohloubí vztah k nové spolupracovnici Magdě. Mladá žena, do které se Bóža plaše zamiloval, se nechá od přímočarého Dana svést. Začne žít s Bóžou, nedokáže však opakovaně odolat jeho bratrovi, který ovšem není schopen vztah brát vážně. Bóža, těžce zasažený Magdinou nevěrou, nakonec padne za oběť tragické nehodě, která však vyhlíží jako symbolické sebeobětování… Jednoduchý vztahový příběh, na jehož scénáři se podílel Rudolf Ráž, nabídl velké herecké příležitosti hlavním představitelům – Jiřímu Schmitzerovi (Bóža) a Ondřeji Vetchému (Dan). Partu Magdy se ujala Ivana Velichová. Ve své době si Zábranského snímek získal část filmové kritiky zřejmým duchovním přesahem: postava věřícího hrdiny, která se pro autora stala prostředníkem naléhavého morálního apelu, byla v rámci československé kinematografie naprostou výjimkou. Ke katolicismu Dům pro dva odkazuje i v obrazové rovině. Formu podobenství, jež byla na sklonku totality stále oblíbenějším prostředkem komunikace s divákem, rozvíjel Miloš Zábranský i ve svých dvou následujících snímcích – Massebě (1989) a Stavení (1990).