Anotace
Normalizační Barrandov vnucoval filmařům nepřitažlivá „ideologická“ témata. Věra Chytilová však patřila k těm, kteří se dokázali se zajímavým výsledkem vypořádat i s náměty z pracovního prostředí či příběhy oslavujícími výdobytky socialistického zřízení. V sedmdesátých letech se neústupná, provokativní filmařka těžce potýkala s nejrůznějšími omezeními, navzdory vnějším tlakům a niternému odporu ke kompromisům ovšem realizovala dva znamenité snímky: Hru o jablko (1976) a Panelstory (1979). Ve vyprávění o zaměstnancích porodnice i v mozaice osudů obyvatel nového pražského sídliště se režisérka odpíchla od konkrétních, sociologických témat, jež konvenovala s jejím kritickým naladěním. V Panelstory Chytilová vytvořila tragikomický obraz struktury, která nefunguje ani po hmotné, ani po lidské (morální) stránce. Portrét nového sídliště (jde o pražské Jižní Město) nabízí vizi světa, jehož obyvatelé se nepotýkají jen s uniformitou, ošklivostí a vadami svých nových příbytků a s chybějící infrastrukturou, ale i s nevěrou, lží, nedůvěrou, nespolehlivostí a slabošstvím. Chytilovou se scenáristkou Evou Kačírkovou zajímají především partnerské vztahy: k „optimistickému“ životnímu začátku těhotné dívky Soni tvoří kontrast její nespokojená, nevěrná matka Marie či dívčina vrstevnice Marta, jež se smířila s nedůstojným citovým živořením v hmotném blahobytu. V rámci multigeneračního portrétu, spojujícího naturščiky se zkušenými herci, ovšem autorky do vyprávění přivádějí i nepoddajné, těkavé elementy procházející svobodně celou strukturou – mrňavého uličníka Pepíčka, který se ve všudypřítomném chaosu cítí jako doma, a venkovského dědu, jenž se pokouší s izolovanými obyvateli sídliště komunikovat a pomáhat jim. Lví podíl na zajímavosti stylově neučesaného filmu, ústrojně propojujícího dokumentárnost se svébytnou stylizací, mají i kameraman Jaromír Šofr a střihač Jiří Brožek.
Číst dále
