Anotace
Povídka Milana Kundery Já truchlivý bůh ze sbírky Směšné lásky zaujala v šedesátých letech adaptátory hned dvakrát: Jaroslav Horan ji v roce 1967 natočil podle scénáře spisovatelovy manželky Věry Hrabánkové jako středometrážní snímek pro brněnské studio. Jen o dva roky později tutéž povídku realizoval Antonín Kachlík ve Filmovém studiu Barrandov. Na scénáři s Kachlíkem spolupracoval samotný Kundera. Vznikla tak poměrně věrná adaptace (včetně některých pasáží totožných s předlohou), která ovšem musela vzhledem k celovečerní metráži anekdotický literární příběh rozvinout o některé nové epizody (především o postavu vdavekchtivé paní Štenclové v podání Jiřiny Jiráskové). Podobně tomu bylo v případě filmu Nikdo se nebude smát, který podle stejnojmenné povídky ze Směšných lásek natočil v roce 1965 Hynek Bočan. (Třetí kunderovskou adaptací se stal filmový přepis románu Žert /1968/ Jaromila Jireše.) Protagonista vyprávění, sukničkář Adolf v podání Miloše Kopeckého, se rozhodne vytrestat odmítavou konzervatoristku Janičku. Protože mladičká snobská zpěvačka dává přednost celebritám, představí jí Řeka Apostolka (Pavel Landovský), kterého vydává za řeckého hudebního skladatele. Pomsta však není tak sladká, jak Adolf doufal: dvojice se do sebe zamiluje a po Apostolkově „návratu do vlasti“ Janička zjistí, že je těhotná. Dívce, která se rozhodla být hrdou svobodnou matkou, zaskočený manipulátor nedokáže říct pravdu... Stejně jako v povídce je Adolf vypravěčem, který si ve zcizujícím komentáři s diváky pohrává, poučuje je a ironizuje… Na rozdíl od jiných kunderovských adaptací se Kachlíkův snímek přiklání ke komediálnímu žánru. Tomu jsou nakloněni oba hlavní herečtí představitelé: Kopecký a Landovský rozehrávají velkolepou komediální šarádu, v jejímž středu stojí chladnokrevně naivní Janička neherečky Jany Lelitové (kterou nadabovala Alena Procházková).
Číst dále
