Anotace
Drama režiséra Zdenka Sirového z roku 1969 patří k těm společensko-kritickým snímkům šedesátých let, které se k divákům směly dostat až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. (První veřejné promítání Smuteční slavnosti, která nebyla po dokončení schválena do distribuce, se ovšem odehrálo už 6. listopadu 1989 na půdě FF UK.) Na adaptaci svého stejnojmenného románu z roku 1967 se spolu s režisérem podílela i spisovatelka Eva Kantůrková. Sirového teprve třetí celovečerní film se odehrává v roce 1965, v ději se však vrací do doby komunistického puče roku 1948. Kantůrková se Sirovým v baladicky laděném vyprávění nekritizovali jen období kolektivizace, ale i údajně svobodnější období šedesátých let. Sedlák Chladil v roce 1951 otevřeně vystoupil proti násilné kolektivizaci. Je násilně vystěhován ze svého statku a vyhnán z rodné vesice. Do Bezděšova se nesmí vrátit ani po své smrti. Místní funkcionáři se totiž obávají, že uložení Chladila do rodinné hrobky a smuteční slavnost, jež organizuje nebožtíkova žema Matylda, by mohly působit jako připomínka dávné kruté nespravedlnosti. Matylda nenajde zastání u faráře a bezvýsledně se utká s manželovým letitým nepřítelem Deverou. Povolení k pohřbu však získá od nejistého funkcionáře Januše, v němž se probudily výčitky svědomí. Smuteční slavnost se stává tichou demonstrací odporu místních obyvatel proti režimu, dávnou křivdu však napravit nelze… Tematicky sevřené drama působí na diváka ve dvou časových rovinách, z nichž jedna se odehrává v tehdejší přítomnosti – v roce 1965. Spojnicí v příběhu o muži, který se ani po smrti nesměl vrátit domů, je postava Matyldy, jejíž neústupné jednání dává v brilantním podání Jaroslavy Tiché vyprávění rozměr až antického dramatu. Zdenek Sirový se však vyhýbá heroizaci a setrvává v o to působivější rovině civilního antiiluzivního dramatu.
Číst dále
