Anotace
První spoluprací režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Miloše Macourka se stala komedie experimentující s vypravěčskou chronologií. Příběh se odvíjí pozpátku, takže protagonista – řezník Bedřich Frydrych (Vladimír Menšík) – obživne poté, co byl odsouzen a popraven za vraždu své nevěrné ženy (Jaroslava Obermaierová). Načež s chutí vypráví divákům historii svého manželského vztahu až k seznámení s půvabnou Julií. Titulní šťastný konec vypadá tak, že Bedřich (který „normálně“ Julii zachránil při požáru) mladou ženu hodí do plamenů a splyne ve finálním polibku s předchozí přítelkyní… Tak radikální pokus o narušení zavedených pravidel vyprávění už Lipský ani Macourek nikdy neopakovali. Motiv „mechanické změny příčinných souvislostí“ nicméně v Lipského filmografii zaznívá v zápletkách filmů Zabil jsem Eisteina, pánové… (1969) a Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Komediální efekt způsobuje, že postavy chodí pozpátku a při jídle „zvrací“ potravu a že kojenec zásobuje matku mlékem. To vše na diváka po čase může působit stereotypně – na rozdíl od promluv aktérů, které jsou v obráceném řazení často velmi vtipné. Pozoruhodná na Happy endu ovšem zůstává hlavně základní myšlenka pracující s tím, že zpětným chodem se divák dopracuje ke zcela protikladnému vnímání původního významu: rozřezávaná manželka je „složena“, smrt se jeví jako zrození, pohřeb tchána jako „doručení“ v rakvi… Především se však tragický – a banální – příběh podváděného manžela-vraha mění v nevšední komedii s dobrým koncem. Vnitřní řád vyprávění udržuje Bedřichův naivní komentář, který potvrzuje přirozenost a správnost dění na plátně. Součástí pečlivě promyšlené vizuální stránky Happy endu, která patří k významným dílům legendárního kameramana a trikaře Vladimíra Novotného, je i práce s odkazem němé grotesky. Film se ve své době nesetkal s vstřícným kritickým a diváckým přijetím (měl však dobré ohlasy v dobovém americkém tisku).
Číst dále
