Údolí včel

Ze spolupráce Františka Vláčila a scenáristy Vladimíra Körnera vzešly filmy Adelheid (1969), Pověst o stříbrné jedli (1973) a Stín kapradiny (1984). Nejoceňovanějším společným titulem této autorské dvojice však zůstává historické drama Údolí včel (1967). To přišlo do kin krátce po Vláčilově vysoce ceněném mistrovském opusu Marketa Lazarová (1967). Ekonomickým důvodem vzniku Údolí včel byla snaha využít právě rekvizity a kostýmy dosud nejdražšího domácího projektu v příběhu ze stejné doby. Dramaticky sevřený, původní Körnerův koncept se však vydal jinou cestou než ambiciózní, rozmáchlá adaptace Vančurova historického románu. Zatímco v Marketě křesťanství svádělo souboj s pohanstvím, v Údolí včel jde spíš o nadčasový spor askeze a svobody. Podobně jako Sedmá pečeť (1957) Ingmara Bergmana, i Údolí včel je filozofujícím dílem, neromantickou vizí středověku, jež místo bitevních scén líčí vnitřní konflikty postav. Protagonisty vyprávění jsou dva rytíři křižáckého řádu – Armin von Heide a jeho mladý český chráněnec Ondřej. Mladý šlechtic, kterého jeho otec zasvětil řádu už v dětství, uprchne z křižáckého hradu, kde vyrůstal v askezi a modlitbách. Fanatický Armin však svého druha pronásleduje do rodného Vlkova a zmaří jeho pokus o normální, šťastný život po boku krásné Lenory. Návrat zoufalého Ondřeje do řádu jako do jediného domova, který mu zbyl, se normalizačním cenzorům jevil natolik sporný, že pro televizní vysílání v roce 1977 vytvořili významově „novou“ verzi filmu s ustřiženým koncem… Vizuálně vytříbený snímek s Petrem Čepkem (Ondřej) a Janem Kačerem (Armin) v hlavních rolích u diváků na rozdíl od Markety Lazarové propadl. Ani v očích dobové kritiky ve srovnání s předchozím Vláčilovým filmem neobstál. Zaslouženého ocenění se tak Údolí včel dostalo až později.