Každý mladý muž

Pavel Juráček se do historie československé nové vlny zapsal jednak jako scenárista, jednak jako režisér. Vedle celovečerního podobenství Případ pro začínajícího kata (1969) je podepsán i pod povídkovým diptychem Každý mladý muž z roku 1965. Dvojice příběhů z prostředí základní vojenské služby sice naplňuje požadavky barrandovské dramaturgie na aktuální, soudobé téma, současně se jim však významně vymyká svým absurdním laděním. Juráček jako autor námětu, scenárista a režisér dokázal vytvořit příběhy, které konfrontují realitu socialistické armády s hrdiny, kteří se nedovedou vzdát své obyčejnosti, lidskosti a omylnosti. „Každý mladý muž“ za zdí kasáren totiž sice sní o světě venku a o ženách v něm, nemožnost osvobodit se však nosí v sobě… V příběhu Achillovy paty se na cestě do nemocnice v Plzni přehlíživý mazák – svobodník (Pavel Landovský) – sblíží s naivním vojínem Soukupem (Ivan Vyskočil), trpícím zánětem Achillových šlach. V příběhu nazvaném Každý mladý muž se vojáci na cvičení sebevědomě baví o ženách. Jedinou ženu, která dorazí na organizovaný taneční večírek, si však nikdo z nich netroufne oslovit… Juráčkův křehce civilní snímek se nedočkal jednoznačně pozitivního přijetí, protože dobová kritika si s ním příliš nevěděla rady a vesměs ho vnímala pouze jako antimilitaristický. Ve filmu skutečně zazní motivy příznačné pro Juráčkovu práci – odpor k totalitářskému systému a samozvaným autoritám a pocit odcizení v absurdním světě, usvědčujícím normálně cítícího a myslícího jedince z vyšinutosti. Zdánlivá náhodnost, mozaikovitá struktura a námětová neutříděnost se v Každém mladém muži snoubí s niterně promyšlenou a prožitou strukturou. Film tak nabízí dobrou představu o způsobech, jakými se s realitou vyrovnávali příslušníci československé nové vlny. Jednotnou podobu mozaikovitému vyprávění vtiskl začínající kameraman Ivan Šlapeta. V první povídce se v roli pacienta v nemocnici mihne dramatik Václav Havel.