Anotace
Kolektivní dílo nastupující filmařské generace Perličky na dně bývá nazýváno manifestem československé nové vlny. Spíše je ale dokladem různorodosti rukopisů jednotlivých autorských osobností. Každý z pětice filmů ostatně vznikal odděleně, aniž by filmaři viděli práci ostatních, jakkoli na všech spolupracoval stejný kameraman – Jaroslav Kučera. Mladé tvůrce, kteří do povídkového filmu přispěli, spojoval především obdiv k Bohumilu Hrabalovi. Obrazový i interpretační klíč, který každý z nich pro svou povídku zvolil, se nápadně liší. Podkladem filmu byla Hrabalova povídková sbírka Perlička na dně, poprvé vydaná v roce 1963, a navazující Pábitelé. V obou případech jde o tragikomické příběhy ze všedního života, jímž dominuje autenticky znějící přímá řeč, jednoduché vyprávění a jemný humor. Náměty Hrabalových povídek nejsou dramatické. Těžiště představuje pozorná kresba určitého prostředí a výrazných lidských typů. Čtyři režiséři a jedna režisérka tak stáli před výzvou, jak pro jazykově bohatý vyprávěcí styl nalézt adekvátní ekvivalenty ve filmové řeči. Cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty mladých, které Perličky obdržely na festivalu v Locarnu, nasvědčují, že se jim to podařilo. Film otevírá Smrt pana Baltazara od Jiřího Menzela, pokračuje Podvodníky Jana Němce, Domem radosti Evalda Schorma, Automatem svět Věry Chytilové a uzavírá jej Romance Jaromila Jireše. Kvůli stopáži nebylo do filmu začleněno Fádní odpoledne Ivana Passera a Sběrné surovosti Juraje Herze, uváděné samostatně.
