Zářijové noci

úvodní slovo: Jakub Egermajer

Filmem Zářijové noci Vojtěch Jasný v roce 1956 samostatně debutoval jako režisér. V té době měl za sebou již několikaletou úspěšnou spolupráci s Karlem Kachyňou, ze které vzešla série dokumentárních (povětšinou otevřeně propagandistických) snímků a nakonec, v roce 1954,  také celovečerní špionážní drama Dnes večer všechno skončí, o jehož kvalitách nejlépe vypovídá fakt, že se o něm Jasný ve svých jinak podrobných pamětech vůbec nezmiňuje. Na porovnání Dnes večer všechno skončí a Zářijových nocí lze ilustrovat nejen rozvoj Jasného uměleckého stylu v polovině padesátých let, ale také soudobý vývoj celé české kinematografie s její počínající decentralizací.

Oba filmy spojuje vedle jedné poloviny dvojice Kachyňa – Jasný, kameramana Jaroslava Kučery a hudebního skladatele Svatopluka Havelky také prostředí vojenského tábora a téma soukromého života mužů v uniformě. Ovšem ve filmu z roku 1954 je „lidský“ příběh pouhým doplňkem propagandistické zápletky o odhalení imperialistických agentů. Naproti tomu Zářijové noci berou zaměření se na člověka vážněji. Vyprávění o osobní i profesní rivalitě vystavěné kolem skupiny důstojníků Československé lidové armády sice rovněž nepostrádá propagandistický rozměr (ztělesněný zejména v postavě moudrého politruka v podání Ladislava Peška), nicméně tato ideologická náplň nenarušuje uvěřitelnost psychologické zápletky, která by se mohla odehrát kdykoli a kdekoli a která by se ještě o rok dva dříve pohybovala na hraně přijatelnosti. Příběh se navíc s opatrnou kritikou dotýká kádrování, „politické práce“ a některých dalších praktik padesátých let.

Zářijové noci nepatří mezi nejznámější či nejvydařenější snímky Vojtěcha Jasného. Nicméně právě v nich režisér a pozdější stálice jeho týmu spolupracovníků poprvé dali tušit specifickou poetiku svých následných filmů.