Pět švestek

Jak osvobozující může být pro zavedeného autora nebrat žádné ohledy na zapouzdřené vnímání lokálních kritiků nebo na ztuhlá kritéria festivalových porot, ukazuje film Pět švestek víc než dobře. I ve srovnání s dávnou Jízdou je to zatím „nejkomornější“ film Jana Svěráka. Navazuje na úspěšné Vratné lahve z roku 2007, opět se tu objevuje téma stárnutí, posunuté ovšem o pár stanic dal, mnohem blíž k nevyhnutelné, bez milosti obnažující „konečné“, kdy padají všechny masky, které jsme si během našich životů nasazovali. Pozoruhodná je přímost, neuhýbavost, jakou si zde Svěrák předepsal a která nemá daleko k vyrovnané nonšalanci starých mistrů, od Howarda Hawkse přes Ingmara Bergmana (Sarabanda, 2003) až třeba k pozdnímu Alainu Resnaisovi (Milovat, pít a zpívat, 2014) a Clintu Eastwoodovi (Pašerák, 2018). V jiném Bergmanově pozdním filmu s výmluvným názvem Co chvilku křičí na jevišti světa (1997) se eroticky vyzývavá Smrt zjevovala beznadějnému hrdinovi v podobě klauna jménem Rigmor (= rigor mortis). Nestoudně rabelaisovskou „klauniádou“ je i zatím poslední z filmových výletů Jana Svěráka.

Milan Klepikov