Pět švestek

Jak osvobozující může být pro zavedeného autora nebrat žádné ohledy na hodnoticí mřížky profesionálních kritiků a na očekávání festivalových porot, ukazuje film Pět švestek víc než dobře. I ve srovnání s dávnou Jízdou je to zatím „nejkomornější“ film Jana Svěráka. Navazuje na úspěšné Vratné lahve z roku 2007, opět se tu objevuje téma stárnutí, posunuté ovšem o pár stanic dál, mnohem blíž k nevyhnutelné, bez milosti obnažující „konečné“, kdy padají všechny masky, které jsme si během našich životů nasazovali. Pozoruhodná je přímost, neuhýbavost, jakou si zde Svěrák předepsal a která nemá daleko k vyrovnané nonšalanci starých mistrů, od Howarda Hawkse přes Ingmara Bergmana (Sarabanda, 2003) až třeba k pozdnímu Clintu Eastwoodovi (Pašerák, 2018). Co chtít víc?