Smrt v Benátkách / Morte a Venezia

„Ten, kdo očima krásu zřel

Tomu Smrt již domovem stala se.“

(Wer die Schönheit geschaut mit Augen

Ist dem Tod schon anheimgegeben.)

August von Platen (1835)

Heim znamená domov, anheimgegeben doslova „být dán domovu“, v přeneseném smyslu „být dán napospas“ čemu.

Spisovatel Thomas Mann, komponista Gustav Mahler, filmař Luchino Visconti, herec Dirk Bogarde – hlavní hrdina Smrti v Benátkách Aschenbach je stvořen z mnoha srdcí a z jedné jediné duše. Duše, která spatřila krásu, v tom samém okamžiku byla zasvěcena Smrti a chápala uměleckou tvorbu jako způsob, jak předat poselství o této „nehodě“ ostatním, šťastnějším a méně vyvoleným. Další jména přicházejí na mysl, v neposlední řadě Richard Wagner, který skutečně našel svou „smrt v Benátkách“ a který bude jednou z hlavních postav Viscontiho následujícího filmu, Ludvíka Bavorského. V něm bude jedno ze základních témat evropské kultury východiskem k dalším úvahám – téma „ani dekadentní ani čistě estetické nebo hedonistické, nýbrž ve vážnějším a vlastně řeckém smyslu oprávněné usilování umělce po dokonalé harmonii,“ jak to formuloval sám Visconti. Jeden z velkých skladatelů 20. století, Angličan Benjamin Britten, se nedlouho po Viscontim, v roce 1973, nechal Mannovou novelou inspirovat ke své Smrti v Benátkách. Když se ale dnes řekne „Smrt v Benátkách“, dříve než Brittenovu poslední operu, a dokonce dříve než Mannovu literární předlohu, si vybavíme obrazy z Viscontiho filmového zpracování, v nichž zmíněné téma našlo možná své definitivní umělecké vyjádření.

„Jen jako kuriozitu bych rád zmínil, že úryvek z Mahlerovy čtvrté symfonie, který ve filmu hraje Alfred na klavír, hraje ve skutečnosti sám Gustav Mahler. Jde o transkripci staré gramofonové desky obsahující nahrávky hudby Mahlera, Richarda Strausse a dalších komponistů v jejich vlastním provedení.“

Luchino Visconti